25.4.2024 | Svátek má Marek


FEJETON: Velikonoce

24.3.2008

Místo abych rozjímala nad tajemstvím Vzkříšení, jak přísluší Velkému pátku a Velikonocům vůbec, dumám o věcech povýtce světských. Když jsem včera jela večer tramvají domů, přistoupilo tam několik mladých lidí s dredy ve velice dobré náladě. Vypadali sympaticky - neřvali, jen si vesele povídali. Jeden z chlapců měl na kapse přišpendlenou tibetskou vlajku: zřejmě byli v předvečer před čínskou ambasádou demonstrovat proti násilí v Tibetu, pak se ještě někde zastavili, a teď jeli taky domů. Na demonstraci byly mladých lidí stovky, ačkoli počasí rozhodně nebylo vlídné.

To je taky věc: než se člověk rozhoupe, aby vyšel na sluníčko, už venku padá sníh. Je teprve březen (za kamna vlezem), ale přece jen už by bylo příjemné, kdyby byl zimě konec. Nevím, jak komu, ale mně zima náladu rozhodně nezlepší.

Nezlepšil mi ji ani výrok Jiřího Paroubka, že je věc Číny, jak si to v Tibetu uspořádá. Ono mu to násilí nevadí? Mně tedy vadí. A úplně pod bod mrazu mě dostala internetová diskuse pod jedním článkem o Tibetu - ale dobře mi tak, nemám ty žvásty číst. Jako bych nevěděla, že se do sebe skoro pod jakýmkoli článkem pustí anonymní hulváti, z nichž část ví o politice jen tolik, že zdrojem všeho nejhoršího jsou Spojené státy, a o slušnosti jaktěživi neslyšeli.

Až teď jsem si vlastně uvědomila, že mi ti mládenci a děvčata ve včerejší tramvaji byli sympatičtí nejen kvůli tibetské vlajce, ale hlavně kvůli tomu, že nevypadali, jako by jeli s bolavým zubem k zubaři. Nevím, je-li to počasím nebo něčím jiným, ale v posledních dnech to na pražských ulicích vypadá jako v nemocniční čekárně - lidé koukají do země, jen tu a tam se někdo ostražitě a ponuře rozhlédne kolem.

Najdou se, pravda, i výjimky: měla jsem včera pochůzku, při které jsem musela jít kousek přes Staroměstské náměstí. Hrála tam jakási hudba a bylo tam hlučno, i když moc lidí vidět nebylo. Zato spousta stánků. Konají se tam totiž „velikonoční trhy“, na kterých jako obvykle prodávají většinou nesmysly. Nemám tyhle podniky ráda, i když se je snažím přijímat v dobrém, říkám si, že se každý potřebuje nějak živit, a že to třeba turisté mají rádi. Taky tam kráčel hlouček čínských nebo japonských turistů. Gestikulovali a bavili se dost nahlas, a pořád někam ukazovali a říkali „mocar, mocar“. Že by Mozart? Nic jiného mě nenapadlo, japonsky ani čínsky neumím. A jak je mé předvelikonoční rozpoložení prapodivné, začala jsem hloubat, zda ti turisté vůbec vědí, že je velikonoční týden a že Velký pátek připadá zrovna na první jarní den...

O tom, zda to vědí mí krajané, už ani moc nepřemýšlím. Někteří ano, jiným to jako každý rok připomene televize. Barvení vajíček? Pomlázka? Bohoslužba? Nebo dokonce rozjímání a předsevzetí o vlastním polepšení? To bych asi čekala příliš mnoho od jiných než od hrstky křesťanů. Leda snad ty „velikonoční trhy“, velikonoční slevy, velikonoční kdovíco, co se dá pod takovou nálepkou lépe prodat. Ale popřát se sluší přesto - tak tedy: Veselé Velikonoce!

LN, 21.3.2008