17.8.2018 | Svátek má Petra


FEJETON: Vedro

6.8.2018

No jo, píšou a mluví o tom všichni, ale jednak netoužím po originalitě za každou cenu a jednak je mi samozřejmě taky vedro. Poptávám se kdekoho, jak se s tím vyrovnává, ale většinou jen heknou, mávnou rukou a otřou si pot z čela. Ale dvě reakce byly přece jen jaksi návodné. Báječný a dobrotivý katolický kněz, který bere věci pozitivně, řekl, že mu pomáhá, když vystrčí nos z domu a hned si řekne: To je ale nádherně vedro! Zkoušela jsem to, ale nepomohlo to vůbec, vedro bylo pořád a nádherné mi nepřipadalo, zřejmě nejsem na takovou terapii dostatečně vnitřně vyrovnaná.

Jinou radu mi poskytl kamarád, kterého leckdo má za mírně pomateného. Ten říkal, že je to prosté: člověk se má na ulici nebo kdekoliv venku co možno pořád obracet obličejem k severu. Většinou to mohu snadno provést, přece jen jsem v Praze prožila celý život, takže si dokážu docela dobře vybavit, kde slunce vychází a zapadá, a kde je tedy sever. Jsou ovšem i v Praze místa, kde o tom musím chvilku přemýšlet – a zjistila jsem, že ta mírně pomatená rada trochu pomáhá. Ne že by vedro zmírnila, ale člověk se soustředí na něco jiného a vedro aspoň pustí z mysli, když už mu dotírá na kůži. Samozřejmě by asi stačilo soustředit se na cokoli, ale hledat sever je aspoň konkrétní…

Davídek to vyřešil tak, že tlapkami odstrčil časopisy, které se válely na stolku, a rozložil se na kachlíkovou desku pod větrák točící se pod stropem. Trvalo mu to několik dní, kdy polehával pod stolkem nebo pod židlí, aby na mne viděl (a mohl mne kontrolovat, jestli pracuju). Posadila jsem se k němu na křeslo a závistivě poznamenala: Ty se máš! Chladí to?“ Mávl ocáskem: „Moc ne, ale představuju si to. Chceš si sem taky lehnout?“ A popolehl o kousek dál. Zasmála jsem se – ještě jeden takový kocourek by se tam byl vešel, ale já tedy určitě ne. Možná bych měla nějak zjistit, jak vlastně kočky vidí – ale možná si ze mne prostě dělal šprťouchlata.

Davídek ale viděl, že jsem dobře naladěná, a hned zabrousil na své oblíbené téma, jímž jsou uprchlíci. V životě žádného neviděl a představuje si je nejspíš jako zrzavého kocoura, který se tak jednou za dva roky objeví za naším oknem v šestém patře. Má z nich hrůzu, bojí se, že by mu sežrali jeho sušenky.

V tom vedru měl ale náladu milostivou, přistoupil na to, že uprchlíci jsou lidé (a že dokonce nějaké zná), a tvářil se zvídavě. „A voni ty uprchlíci nemaj kočky? Nebo je nechali doma bez krmení?“ Pokusila jsem se mu vysvětlit, že jsou taky uprchlíci, kteří sami neměli doma co jíst, takže nemohli krmit žádné kočky. „Jak to? Jak by mohli lidi nemít co jíst?“ Pochopila jsem, že jsme narazili na civilizační nebo mezidruhovou nebo nevímjakou bariéru. Kočky si zjevně umějí představit jen to, co znají (no, někteří lidé taky) – a Davídek samozřejmě ví, odkud se bere jeho plná miska: od těch lidí, které nechává doma bydlet. A odkud se bere jídlo těch lidí? Z ledničky přece.

LN, 3.8.2018



Diskuse


P. Papež
19:32
6.8.2018

L. Písařík
11:54
6.8.2018

počet příspěvků: 2, poslední 6.8.2018 07:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.