Společenský kvas následující bezprostředně po listopadových událostech z roku 1989 se přirozeně neminul ani se společenstvím literátstva. Nakvap a za okolností až groteskních (viz vzpomínky pamětníků na vznik stanov) vzniklo občanské sdružení Obec spisovatelů, demokraticky do svých řad přijímající literární tvůrce, kritiky a vědce bez rozdílu politické minulosti a ideového nazření světa. Tím však demokracie - v naoko universální cechovní organizaci - skončila. V tlačenici o posty ve výkonných orgánech, neméně pak o zákulisní vliv a v neposlední řadě o realizaci nápadů toho kterého „křídla“ se ti nejviditelnější předlistopadoví neuplatnili a zcela přirozeným výsledkem půtek, nenávistných výpadů a nečestných obstrukcí nakonec byl vznik odštěpenecké, dnes už druhé nejpočetnější organizace literátů - Unie českých spisovatelů.

Třebaže jde v případě OS i UČS o organizace cechovní, ideová východiska je rozdělují, a třebaže rozdělují, jsou spisovatelé, kteří nemají potíž s tím být členy obou organizací. Také v tomto případě jde o jeden z průvodních jevů celkového poklesu společenské prestiže spisovatelského stavu a jeho tvorby. Etika, životní filosofie - vše přizpůsobeno pragmatismu. Mnozí slovesní tvůrci prostě trpí osamělostí a členství ve spisovatelské organizaci (a ještě lépe v organizacích) řadí k velkým, ne-li vůbec největším životním úspěchům. A což teprve může-li jim taková organizace nabídnout publikační prostor! O ten jde vždycky na prvním místě.

Leckdy o organizační patvary (na mysli máme hledisko politické a etické) se přičinili spisovatelé v některých mimopražských kulturních centrech, jejichž cechovní sdružení bývají nejčastěji kolektivními členy Obce spisovatelů. Sotvakterá krajová organizace však v absurditách a alogických výstřelcích předčí tu poříčínskou.

Tamní zvláštnost má kořeny historické. Několik dlouhých desetiletí trvající působení literárního Vědce*** a literárního Vědce** vyústilo až v kult obou, revoluční změnou polistopadového společenského klimatu nikterak nepoznamenaný. Naopak. Vědec*** - režim nerežim - ve skleníkovém prostředí akademickém vždy dosahoval a dosahuje vyšších a vyšších met. Přestál i takový karambol, jakým bylo - v pozici šéfredaktora - shovívavě tolerované pramálo korektní ne-li přímo nezákonné „využití“ finančních dotací na kulturní periodikum. Kým? Hlavou projektu. K té se zachoval život věru nelítostně - Hlava je proti své vůli evidovaná na seznamech spolupracovníků StB.

I literárnímu Vědci* * se dařilo a v českém písemnictví to dotáhl, jak jen to šlo daleko - také až na seznamy evidovaných spolupracujících s StB.

Nezáviděníhodné elasticitě morálky, jíž se ne každý umí nebo chce přizpůsobit, se v regionu daří i dnes. Totiž...

Za vylíčených okolností byl přímo vysvobozením příchod hyperaktivního literárního Vědce*, stanuvšího v čele nového poříčínského literárního periodika. Aby nebyla přerušena kontinuita, Vědec* přizval oba předchůdce do redakční rady a měsíčník pojmenovali symbolicky podle stvůrky produkující sliz: Hermafrodit. Věz, milý čtenáři, že pro básníka či prozaika v Hermafroditu publikujícího má Vědec* pojmenování slizotvůrce. (Jde-li o kvantitativní stránku věci, Vědec* je v Hermafroditu z autorů nejfrekventovaněji publikujících, vlastně přímo První Slizotvůrce.)

Nicméně s humorem na tomto místě obstojíme sotva. Neboť morální pochybení Vědce*** a Vědce** překonává Vědec* nezadržitelným a k nepřekonání pohanským zdobením faktů, které v jeho podání a dýchavičném okomentování budí falešný obraz té literárněhistorické skutečnosti, již zrovna prožíváme. Zatímco jeho dva předchůdci vždycky přežili politicko-společenské proměny, protože velmi inteligentně a vždy rozpoznali co, kde a s kým, Vědec* totéž předvádí - o poznání méně inteligentně - v rovině profesionální - jako organizátor, šéfredaktor, publicista-glosátor a slizotvůrce. I on ví co, kde a s kým: Když po listopadové valné hromadě Obce spisovatelů na síti slizem oleptal staronovou předsedkyni OS Evu Kantůrkovou, učinil tak jen proto, že Kantůrková už je buď jak buď jen bývalá flexibilní osobnost,jejíž společenskou prestiž a ovšemže i vliv a moc zavál čas.

To na Poříčínsku se Vědec* potýká s protivníkem mnohem zdatnějším - se setrvale pokračujícím a prohlubujícím se poklesem poptávky po krásné literatuře a vůbec literárněspolečenském dění. Třebas usiluje zadýchanou, prapodivnou archaičností znetvořenou glosátorskou tvorbou vzbudit dojem, že literatura vůbec není už jen (mini)minoritním oborem, že literární historie nezajímá jen úzkou komunitku akademiků, (jen)některých knihovníků a velmi, velmi málo (na prstech ruky bys je spočítal) amatérských nadšenců, jako nepovedený vtip (nebo také dogma) vyzní Vědcovo* vzletné referování o vědecké konferenci na téma Český romantismus - jiskření a záblesky konané v Radnicích, o klatovské konferenci věnované drobné české próze z druhé poloviny 19. století atd., atd. O nic méně upadlým, trpělivě zhojňovaným lísáním se do přízně selektivně vybraných autorů dosahuje Vědec* víc, než možná chce: Vzbuzuje dojem, že po několik příštích desetiletí poputuje Nobelova cena za literaturu právě na Poříčínsko. (Toho zklamání, které čeká na autory i na zbývající čtenáře!)

Vědec* zkrátka přinesl do Poříčína kvalitativní novum: vytváří virtuální realitu, zatímco skutečnost, kterou v literárněspolečenském dění opravdu prožíváme, megalomansky a účelově podřizuje ctibažnosti své i ctibažnosti bližních svých. Ale to už tak nové není.