18.4.2024 | Svátek má Valérie


FEJETON: Věc víry

5.1.2017

První sloupek nového ročníku, to je skutečně oslí nálož na autorův hřbet. Potíž jistě chápe každý, závěr roku právě uplynulého věru že nedával podnět k veselému a optimistickému pohledu do blízké budoucnosti. Přitom ony důvody ke škarohlídství jsou povahy spíše virtuální. Kdybychom nečetli noviny a neposlouchali rádio a nedívali se na televizi a uřízli kabel od internetu, důvody k obavám a smutku by byly ryze osobní. Mnozí z nás je jistě mají a těm bych tedy popřál, aby se rok 2017 zachoval jako ten milosrdný hoblík času.

V duchu se vracím v těchto souvislostech k rozhlasové debatě, ke které mě pozvali. Byla to debata předvánoční, vysílala se o Štědrém večeru. Mluvilo se o všem možném a padla i teze, se kterou jsem se už mnohokrát setkal, že totiž jsou Češi nejvíce ateistický národ v Evropě. Nebo snad na světě.

Debatu, která po této tezi následovala, jsem si přehrával v duchu, když jsem pak o Štědrém večeru byl na půlnoční v našem kostele svaté Markéty u nás ve Zvoli. Když náš pan jáhen Hudousek vyzýval „modleme se“, nemodlil jsem se, neboť to neumím a dokonce je mi to nějak proti mysli. Nicméně jsem v tom kostele se svou ženou byl a kdybych byl bezvěrec, asi by mě tam v tom sychravém počasí nikdo nedostal.

Při té rozhlasové debatě jsem s tou tezí o bezvěreckém národě Čechů nesouhlasil. Vždyť naše životní praxe, její morálka, stojí na desateru, tedy na principech přinesených Mojžíšem z hory Sinaj. I když leckterý bod desatera obcházíme a přestupujeme, vždycky nás něco v zátylku pohlavkuje. Ani o tom nevíme, jak hluboce jsou prastaré židovské a následně křesťanské principy vzájemných vztahů do nás zapouzdřené. Sotva kdo tedy žije a jedná bez křesťanství – s jeho židovskou historií.

Může o sobě tvrdit, že v boha nevěří. Ale ani to není výrok bez háčků a problémů. Když si vezmu proslulý důkaz boží jsoucnosti svatého Anselma, arcibiskupa z Canterbury, musím připustit, že mě přesvědčuje a pokládám ho za správný: že je něčím, nad co nic většího nelze mysliti. Také říká arcibiskup, že to ponětí nemůže být jenom konstrukt lidské mysli, protože pak by to nebylo něco, nad co většího nelze mysliti. V souladu s těmito závěry uvažuji i já a připadá mi směšná představa, že celá ta mnohost makrosvěta a mikrosvěta je dílem náhody, jako kdyby někdo nasypal kolečka a pérka do pytle, zaklepal jím a vysypal hodinky. A pokud vím, rozhodně s tím náhledem nejsem sám.

Takže jak, věrec nebo bezvěrec, to jsem se ptal sám sebe, když jsem tak seděl v té kostelní lavici a zvolský dámský sbor zpíval koledy. Cítil jsem se tam dobře mezi sousedy. Někteří pak šli ke svatému přijímání, ale bylo jich málo, snad dvě desítky. Ale ruce jsme si podávali všichni. Bylo to vyjádření identity.

To tu, myslím, v nastávajícím roce půjde. Dokonce tuším, že to bude to nejdůležitější.

LN, 2.1.2017