12.12.2018 | Svátek má Simona


FEJETON: Vánoční

23.12.2017

Pořád jsem se nemohla rozhoupat k psaní, protože mě rušilo to a ono – například korespondence s Českými drahami (tu ale nechám stranou, protože není a zřejmě ještě nějakou dobu nebude u konce – a vánoční tedy rozhodně není).

Vzpomínám si, jak jedna naše kamarádka před jedněmi Vánocemi u sebe nosila malinký zvoneček, každou chvíli na něj zazvonila a dotázala se: „Jak je to s vaší vánoční náladou?“ Zvoneček a otázka mi v posledních dnech pořád zní v uších a musím se studem přiznat, že s mou vánoční náladou to není valné. A kdyby jenom s mou! Já přece můžu mít prostě nějaké špatné dny. Jenže ať mluvím, s kým mluvím, slyším něco podobného. Skoro pokaždé se hovor sveze na politiku, a ty spokojené nějak nepotkávám. Ale o politice se mi taky psát nechce, přece jen se usilovně snažím obracet mysl k Vánocům.

Skálopevně dobrá je zpráva, že je po slunovratu, takže to teď bude čím dál tím lepší, tma začne – vlastně už začala – zvolna ustupovat. Taky jsem byla na báječné vernisáži fotografií Járy Johnové, která se jmenovala Husákovy děti a skutečně na ní spousta těch „Husákových dětí“, dneska už dávno dospělých, byla. Byl to trošku rodinný podnik, ale to přece k Vánocům patří.

Horší je to s dárky. Nerada chodím po obchodech a vymýšlím, co by se tak mohlo komu líbit – sama mám doma spoustu věcí, kterých bych se ráda zbavila, kdyby ovšem nebyly spojeny s tím, kdo mě jimi chtěl potěšit; měla bych pocit, že s dárkem vyhazuji i dárce, a to samozřejmě nechci. A zároveň nechci nikomu působit problém, který tak dobře znám. Vymyslela jsem si k tomu teorii, která mě uspokojuje: dárek má potěšit a pak být užitečný (ale to ať si každý řekne, já nevím, co kdo potřebuje), nebo co možná sám od sebe zmizet. Lahůdky, něco k pití, maximálně mýdlo nebo toaletní či jiné potřeby, lístky do divadla nebo tak. Připadám si s tím ovšem velmi nedokonalá, protože třeba pro malé děti to neplatí, ty chtějí předměty – a taky chtějí překvapení. Ale tam se zas člověk může poradit s rodiči, napovídá mi mé lepší já (tedy Davídek).

Vlastně si tedy nemám co stěžovat a nemám co být tak omrzelá. Nepouštět rádio ani televizi, nečíst noviny (abych se nedozvěděla, co nechci vědět), nenavštěvovat nákupní centra (abych nepropadala pocitu, že naše západní společnost propadla konzumu), vyhýbat se reklamám… V duchu ale slyším šťouravý hlas: jako za normalizace, co?

Naštěstí existují i síly, které nám za té normalizace pomáhaly, jak jsem se mohla přesvědčit na zmíněné vernisáži. Nejen děti, ale hlavně pocit společenství, milí lidé. A ti samozřejmě existují pořád. A k těm silám Vánoce a narození Božího syna jistě patří, jen si je člověk nesmí nechat zastřít všelijakými ohavnostmi a nepříjemnostmi. A to vám, milí čtenáři, upřímně a z duše přeji:

Užívejte si čas s těmi, které máte rádi, snažte se jim dělat radost – a hlavně buďte pozorní, abyste postřehli, když oni chtějí dělat radost vám.

LN, 22.12.2017



Diskuse


M. Pesat
11:46
24.12.2017

počet příspěvků: 1, poslední 24.12.2017 11:46









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.