29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Valentýnská kontemplace

14.2.2012

"Živ buď s manželkou, kterouž jsi zamiloval, po všecky dny života marnosti své, kterýžť dán pod sluncem po všecky dny marnosti tvé; neboť to jest podíl tvůj v životě tomto a při práci tvé, kterouž vedeš pod sluncem." Kniha Kazatel (9.9)

Četl jsem, že všeobecný úpadek západní civilizace je způsoben vysycháním sociálního kapitálu, důvěry mezi lidmi na všech úrovních, jež má prvotní zdroj v rodině, potažmo v manželské věrnosti. Souhlasil bych, kdyby se tam ale zároveň nepravilo, že kámen úrazu je ve všeobecné rezignaci na náboženskou kázeň. Přivedlo mě to k zamyšlení, jež považuji za vhodné uveřejnit právě dnes, na Svatého Valentýna, neboť jsem sám jednou z těch výjimek, co miluje svoji vlastní ženu. A Desatera mi k tomu netřeba…

Je to tak - jsem jí věrný, protože vím, že jsme tu spolu jen jednou, že je náš čas vymezen, a tak si ho vážím. Vyšší princip v tom není. Nosím jí květiny, kdy mě napadne, a tak třeba zrovna dnes, kdy si květináři mastí kapsy, jim na hru neskočíme. Líbám ji na potkání, dbám, aby jí nikdo neublížil, a je mi lhostejné, že submisivní něhu, již se jí nestydím veřejně dávat, může někdo namísto síly považovat za moji slabost. Umím milovat svoji ženu, byť (a neboť) je se mnou každý den stále dokola – nikdy mě nebude nudit. Mohl jsem k tomu dozrát. Naštěstí jsem se totiž jednou hloupě oženil už kdysi, jaksi nanečisto; za dva roky byl rozvod – a zrovna i listopadová revoluce, takže mladý člověk, osvobozený hned nadvakrát, mohl pak deset let dohánět a předhánět, co dřív zameškal. Měl jsem štěstí.

Nakonec přijde muži ta chvíle, kdy vlk chce se už usídlit za pec. Až s věkem člověk pochopí, co je v životě opravdu důležité. A to je podle mě skutečný zdroj manželského štěstí, jakož i problém předčasně založených rodin. Nikoli náboženská kázeň, ale až osobní zralost dává člověku mandát, aby nezištně uměl milovat toho, kdo s ním každý večer uléhá. Aby sám ze sebe ctil přirozený mravní řád, který ho v pokoře uspokojuje.

Chce to čas a ne každému se to povede. Vidím kolem sebe vrstevníky, čtvrtstoletí už to pospolu táhnoucí, ano, jak v postroji – útěky do cizích ohrad coby úlitba nezbytnosti tolerovány. Politování ale jistě znamená především pochopení: manželské štěstí není pro každého, stejně jako zdraví, krása, úspěch … - jako každé štěstí. Nic metafyzického na tom ovšem není; náboženské probuzení člověka jistě posune z materiálního bahna nevědomí výše, avšak cesty vedou někdy ještě dál – onen biblický Kazatel také říká: "A obrátiv se, spatřil jsem pod sluncem, že nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, nýbrž ani živnost na moudrých, ani bohatství na opatrných, ani přízeň na umělých, ale podle času a příhody přihází se všechněm." (9.11)

Nemyslím, že je tu nějaký Poslední soud, že jsme tvůrci a trestanci svojí karmy, ano, marnost nad marnost, nedělám si iluze o posmrtném životě. Vždyť vědomí vyžaduje vnímání času, a bez něj upadáme do nebytí, jak se o tom koneckonců přesvědčujeme každou noc. Prokazatelně je tu ale matka Země, takříkajíc v Otcově dlani, netečný, ale všeprostupující kosmický princip, věčný souboj aktivních a pasivních protikladů, jímž se kolo Bytí neustále otáčí. Stále stejné příhody všem se přiházejí podle diktátu času a nic není nového pod sluncem – je na každém, jak si s tím poradí.

A tak si uctívám svého vlastního boha, svoji lásku, o níž vím, že si navzájem spolehlivě pomůžeme – a anonymnímu, kosmickému Bytí, jež v čase neexistuje, ale ve věčnosti Je, a tak tu s ním dočasně smíme být i my, za to dík. Nebude tomu však jinak, než že jednou, až čas vyprší, naše bytí skončí. Nikdy se už nesejdeme – jako jsme tu nebyli miliony let předtím, nebudeme ani potom. Má to tak každý živý tvor, každé stéblo, a v konečném důsledku každý kámen, planeta, galaxie – všechno je jen jednou, dočasné, a v tom je právě boží dar času. Jen dočasné je opravdové – věčný život se logice kosmických zákonů vymyká, a skutečný život, ten v čase, je tak krátký… je ohraničený v přítomnosti, jako každý dar. A proto – milujme, dokud to jde, to je smysl našeho času, bez iluzí o nějakém vyšším posmrtném vyrovnání. Vždyť láska je jen tady na Zemi, a naše srdce zatím ještě bijí…

14. únor je datum popravy starořímského kněze Valentýna, jenž potajmu oddával mladé páry a mařil tak zájem mladých mužů o službu v armádě. Na stejný den připadá i starý lidový zvyk tehdejší mládeže losovat o partnerku v následujícím roce. Pro Čechy je svátkem lásky spíš Máchův Máj, a po právu - příroda teď zatím ještě spí, řádí valentýnská zima. Přesto v našich domovech teplo zůstává. Vedle tu teď nejspíš někdo dýchá; i vážený čtenář, jenž také má to štěstí, že není sám, může tak dnes uctít člověka, s nímž spojil zbytek svého života - pokud už s ním tedy neslaví tento svátek každý den, dokud jsou spolu na světě…