Asi před týdnem jsem mluvila s jedním kamarádem a pochlubila jsem se, že se mi naskytla příležitost jet na jižní Kavkaz. Obezřetně se na mě podíval a pak pravil: „Tedy já jsem na Kavkaze nikdy nebyl… a abych řek pravdu, nepostrádám to.“ – „To je právě to,“ odpověděla jsem mu. „Kdo na Kavkaze nikdy nebyl, ten to nepostrádá. Ale kdo tam někdy byl, vždycky se tam chce zase vrátit.“ No a mně se to poštěstilo. Z jihokavkazských měst je mi nejmilejší Tbilisi, a teď sedím v kavárně na starém městě, do uší mi dotírá jakýsi popsong – gruzínský, nikoli ruský – a když čtu, že v Česku udeřily mrazy, připadá mi to neuvěřitelné. Za poslední tři roky se město trochu změnilo: pozoruhodné sochy sice stojí všechny na svých místech, ale to, co jsem kdekomu vyprávěla, že Tbilisi je město fontán, už nějak neplatí. Nebo vlastně platí, fontány jsou taky pořád na svých místech, ale skoro v žádné (všechny jsem ještě nestihla zkontrolovat) neteče voda. Některé jsou prostě suché a prázdné, v jiných se kousek ode dna válí nazelenalá voda potažená žabincem. Je ovšem pravda, že posledně jsem tady byla jen tři dny před volbami, kdy možná městská správa chtěla obyvatelům Tbilisi připomenout, jak dbá o jejich blaho...

Ve vlahém jarním dni je česká politika tak daleko, že mi problémy koalice připadají titěrné. Není marné podívat se čas od času na věc z odstupu, zvlášť když se přitom člověk může projít po krásném bulváru Rustavelli a přemýšlet, jak zvládne vlastní práci.

Nad budovou parlamentu se tyčí obrovská okázalá nedokončená stavba, a když jsem se řečnicky otázala, copak to asi bude, odpověděl mi můj český kolega: „Nejspíš nový parlament, když se teď Gruzie tak rozrůstá.“ Není to vyloučeno. Gruzie se sice nerozrostla, ale naopak smrskla, protože fakticky přišla o Abcházii a Jižní Osetii, ale politici se i tady – jako všude na světě – snaží neúspěchy obrátit v úspěchy.

Kamsi jsme jeli taxíkem a před jednou budovou stála fronta. „Na co ti lidé čekají?“ ptali jsme se. „Na ruská víza,“ řekl náš gruzínský průvodce. Rusko nemá s Gruzií diplomatické styky, takže obchod i turistika zamrzly. Nejslavnější gruzínská minerálka Boržomi se v Rusku nedostane, ale víza návštěvy příbuzných nebo cesty na konferenci zprostředkovává švýcarské velvyslanectví. Zřejmě z „humanitárních“ důvodů.

Abcházie vedla na začátku devadesátých let s Gruzií válku a pak vyhlásila samostatnost, kterou ale do roku 2008 žádný stát na světě neuznal. Dnes má své ministerstvo zahraničí, a když tam chce člověk jet, musí si obstarat předběžné povolení a pak v Suchumi vízum. Abcházské hranice s Gruzií jsou fakticky zavřené, nepřejede přes ně auto ani vlak, člověk prostě musí hraniční most přejít pěšky. Hranice s Ruskem jsou naopak průchodné, a protože Abcházie žije ze svých přímořských letovisek a z prodeje mandarinek, oříšků a dalších zemědělských plodin, je zcela závislá na Rusku. Stačilo by spustit závoru, a jihokavkazská zemička by ztratila příjmy z turistů a prodeje – a neměla by z čeho žít.

LN, 6.5.2011