Před týdnem shořelo Národní muzeum v brazilském Riu de Janeiru. Vybavoval jsem si ty hrůzné fotografie noční budovy s okny rozzářenými plameny, když jsem dnes klusal kolem našeho českého Národního muzea v Praze. Vylouplo se do krásy, je jak ze škatulky. Takhle nějak ho musel vídat můj pradědeček Alois Stuchlík, onen Nedobyl z románů mého tatínka. Přispíval k jeho zřízení všelijak, mimo jiné i službami svého povoznictví, zdarma dopravil z Hamburku kostru velryby, která zde bývala vystavena a doufám, že bude i nadále. K ní mě vodívali rodiče a ukazovali mi dědečkovu velrybu, takže bych rád předvedl své vnučce prapradědečkovu velrybu.

Čímž naprosto nechci předjímat, že snad shoří i naše muzeum, že prohoří od střechy až po sklep i s velrybou, a dopadne tedy jako to brazilské. Jenom si tak myslím, jak je třeba střežit a hlídat tyhle klenotnice. Z dob válečných se uchovaly fotky rozmanitých evropských muzeí obložených pytli s pískem. V roce 2003 muzeum v iráckém Bagdádu válka sice ušetřila, ale hned po ní ho vyplenili zloději, vtrhli dovnitř a vyplundrovali jeho sbírky. O deset let později raketomety zničily Národní muzeum v afghánském Kábulu. A to mi na mysli vytanul jen zlomek obdobných kulturních tragédií, jak se táhly dějinami až ke zkáze knihovny v Alexandrii.

Ne snad, že by mě to trápilo trvale. Nicméně vzpomenu si na to pokaždé, kdy slýchám ty řeči, že sbírky v muzeích v Londýně, Paříži a Berlíně pocházejí z krádeží a že by měly být navráceny lidu oněch zemí, z nichž pocházejí. Kéž se je co nejdéle podaří uchránit před běsněním politické korektnosti! Když si vzpomenu, co se stalo v Palmýře, moc si přeji, aby Pergamonské muzeum zůstalo tak, jak je, pěkně v srdci hlavního města Německa. Ono tedy nemá ani tam svoji sichr pojistku na věčnou nedotknutelnost a v budoucnosti se snadno může stát i to, že nějaký nový vládce prohlásí jeho obsah za neslučitelný s koránem, a tudíž nežádoucí. Budoucnost je to sice představitelná, ale přece ne bezprostředně, tak aspoň ať se nic nikam nestěhuje.

Jsou to pochmurné a těžko zaplašitelné myšlenky. S vnučkou jsem navštívil výstavu o Keltech v nové budově Národního muzea. Dívali jsme se na ty pečlivě rekonstruované hroby významných Keltů a duši mi znepokojovaly zášlehy brazilských plamenů. Nebylo těm kostem lépe tam, kam je souvěkovci uložili? Když se procházím v lesích na kopci Závist, myslím na to, kolik kostí obyvatel zdejšího oppida mi leží pod nohama. A jsem moc rád, že archeologové uzavřeli práce na Závisti a výkopy zase zasypali.

Jejich práce sice nebyla tak destruktivní, jako činnost slavného archeologa Indiana Jonese, ale ve výsledku vede k témuž, tedy ke zkáze toho, co věky uložily k odpočinku. K destrukci jednou dojde, ať z důvodů zlomyslných nebo ideálních, vinou přírody nebo lidské blbosti.

LN, 10.9.2018

Neff.cz