Pro čtyři mladíky v zahradní restauraci na pražském Smíchově určitě byly. Mohlo jim být mezi dvaceti a třiceti, mluvili hlučně a rozčileně, což odpovídalo čárkám na nápojovém lístku. Podle tmavých sak přehozených přes opěradla a povolených kravat tipuji, že se jednalo o mladé manažery z nějaké větší firmy. Podle slovního projevu se to poznat nedalo, ten byl poznamenán již vypitým alkoholem. Řečeno slovy amatérského psychologa, hoši měli ten večer „plačtivou“. Naříkali nad vším: nad poměry, uteklými zlatými medailemi, Vítem Bártou i světem jako takovým. Copak se v něm vůbec dá žít?

Odpověď zní, že překvapivě velmi dobře. A že si to až překvapivé procento lidí neuvědomuje. Ano, žijeme v zemi, ve které se politika a v mnohém i média staly karikaturou sebe samých. Veřejné osoby včetně prezidenta, proslaveného celosvětově kouzelnickým trikem s plnicím perem, nemají žádnou veřejnou vážnost. S výjimkou klaunů a sportovců. Jakási agentura zveřejnila žebříček nejvíc ceněných českých osobností a mezi prvními šesti jsou tři sportovci a dva zpěváci. Na první příčce pak jako nejuznávanější kraluje „zlý satirik“ Jan Kraus. Sžíravě vtipný moderátor je přitom sám apoštolem společenské bezvýchodnosti. V rozhovoru pro nejčtenější seriózní deník před pár dny prohlásil, že jsme dnes v Česku dospěli ke stejné politice jako za socialismu. Taková laciná hloupost! Ale většina z nás jako by to chtěla slyšet.

Pokud si odmyslíme ten trapný maňáskový kolorit, je Česko dobrým místem pro život. Jsme vůči sobě tolerantní, stát v podstatném funguje a nám coby občanům dává to nejdůležitější, totiž svobodu a příležitosti. Jsme tím natolik zhýčkaní, že někteří z nás topí v alkoholu ty špatné a ztrácí schopnost uvědomovat si dobré zprávy.

Třeba tu z minulého týdne o tom, jak mladý programátor Jakub Vrána dostal nabídku pracovat v Americe pro společnost Facebook. Sám na svém blogu popsal, jak si ho nejprve všimli náboráři, zajímali se o jeho schopnosti a výsledky, firma ho postupně pozvala k několika rozhovorům přímo do USA. Následovala konkrétní nabídka a teď se bude i s rodinou stěhovat do Ameriky. Pod záznamem na blogu je řada gratulací, ale i mnoho poznámek ve smyslu, aby se už do Česka nevracel. Nevím, možná se vrátí, třeba ne, to se bude muset rozhodnout sám. Ale není samotný fakt, že na tuto příležitost dosáhl a že ji může využít, dobrou zprávou? Minulý týden také vyšla v britském týdeníku The Economist analýza, podle které jsme se ocitli uprostřed dalšího technologického boomu. To se potvrdilo akvizicí firmy Skype společností Microsoft za osm a půl miliardy dolarů. Nevíme, jestli boom bude nakonec podobně jako v druhé polovině devadesátých let investorskou bublinou, ale to není zas tak důležité. Každopádně je to příležitost pro realizaci nápadů a plánů, jinak řečeno snů. To podstatné je, že na rozdíl od toho předešlého není omezen na Ameriku, ale roztahuje svá křídla příležitostí mnohem dál. Ostatně důkazem je právě Skype, který vznikl v postkomunistickém Estonsku.

Svět je dnes ještě mnohem víc propojenější a globalizovanější než před patnácti lety. Každý se boomu může zúčastnit, nepochybně i v Česku. A mnozí se zúčastní. Čím dál častěji čteme o malých a začínajících českých firmách, které si tuhle příležitost nechtějí nechat ujít. Třeba tím, že vyvinou nějakou aplikaci pro mobilní telefony a zkusí se s ní prosadit na světovém trhu. Některé z nich bylo možné potkat na pražské akci Apparade, kde své projekty či sny představovali ostatním. A to může být třetí, obecně rovněž nepříliš zaznamenaná dobrá zpráva minulého týdne.

Nechci končit banálně, ale ono to tak nepochybně vyzní, a nic jiného mě nenapadá. Ano, můžeme hořekovat nad legračními postavičkami jako Vít Bárta, smát se frkům Jana Krause a dojímat se strašlivou nespravedlností, že při vší naší bídě se nakonec nemůžeme radovat ani z toho hokejového zlata. Anebo si můžeme říct, že to jsou všechno nepodstatné pitomosti. A uvědomit si, že jsme v dobrém čase na dobrém místě. Tedy kromě těch naštvaných kňouralů u stolů, pobryndaných pivem.

LN, 17.5.2011