Začala jsem číst: "Často uvažujeme o tom, kdy a proč se všední událost včerejška stává historií a jak se z náhodných událostí stávají v procesu naší dodatečné analýzy a zhodnocování Dějiny." Samozřejmě jsem o tom hned začala uvažovat, nedávné dění k tomu ostatně ponouká i bez četby. Jsou Benešovy dekrety historie? Nepochybně, jsou přece uzavřené, vyhaslé, nelze na nich nic změnit a jejich obsah nehraje v naší realitě roli. Opravdu nehraje?

Kdyby se na takovou otázku člověk snažil odpovědět prizmatem Benešových dekretů, asi by musel dospět ke smutnému závěru, že dějiny jsou několikery - například ty, jimiž se někdo snaží umlátit svého politického protivníka. Krásný příklad takového použití dějin (skutečných či smyšlených, ale zejména různě vyložitelných) nám nabídne zákonodárný sbor, jakmile jde o některé státní svátky, naposledy v diskusi o tom, zda má být výročí sebeupálení Jana Palacha významným dnem. Ale to je opravdu jen jeden příklad, boj o výklad dějin se v Poslanecké sněmovně odehrál už mnohokrát, jistě ještě odehraje, a výroky, jež při němobčas padají, by se měly pro výstrahu tesat do kamene a každý zákonodárce by je měl mít hodně často před očima, aby věděl, čeho se vystříhat. (Otázka ale je, zda by to nedopadlo obráceně, zda by to někteří nepokládali za příklad následováníhodný.) Hezkým příkladem dějinnosti je i knížka, ve které jsem si tu otázku přečetla. Jmenuje se Stoupenci proměn a Jiřina Šiklová ji připravila k vydání v roce 1969. Jenže nakladatelství skončilo, knížka nevyšla, rukopis Jiřina ukryla doma v gauči a estébáci ho nikdy nenašli. Ona ale taky ne, a tak rukopis (nalezený v gauči) vyšel až loni. Musím smeknout: obávám se, že kdybych já sama něco napsala v roce 1969, asi by to moc k vydání nebylo. Tahle knížka o studentských hnutích šedesátých let je po třiačtyřiceti letech stejně zajímavá jako tenkrát. Ba ještě zajímavější, protože vypovídá i o tom, že autorka už tehdy měla kritický odstup, což jistě nebylo při rozhovorech s živými lidmi tak jednoduché, jako když člověk pracuje jen s papírovými dokumenty.

Pozoruji to při překladu: překládám už druhou knížku o normalizačním Československu, a jako pamětnice vidím, jak často se autoři seknou, protože vycházejí jen z dokumentů, ale neznají a nemohou znát některé okolnosti jejich vzniku, vztahy mezi jejich autory a pohnutky, které je vedly k tomu, aby to či ono napsali a něco jiného vynechali. Úskalí zkoumání dějin... Jak jsem tak přemýšlela, napadaly mě různé, velice konkrétní všetečné otázky a nebylo mi to milé: některé už nemám komu položit, protože už nežije, a jiné prostě proto, že by to dotazovaným asi nebylo příjemné. Tak snad radši obecněji. Rázně jsem se obrátila na Chaluhu, která ležela na posteli se zkříženými tlapkami a předstírala zájem: "Co bylo dřív, Ocáskovno, slepice, nebo vejce?" Usmála se širokým ruským kočičím úsměvem a odpověděla mi na tu pitomou otázku dávným vtipem z Rádia Jerevan: "Dřív? Dřív bylo všechno, i slepice, i vejce..."

LN, 15.2.2013