24.4.2024 | Svátek má Jiří


FEJETON: Ústavu pro jazyk český

9.1.2010

„Tak se mi podělal ten můj malej gránych,“ stěžoval si v přestávce zkoušky Amatérského symfonického orchestru pan Holíkovský, tesařský mistr, kterému chybí na pravé ruce ukazováček, takže hraje na pozoun tahový, kde ukazováček není nutně zapotřebí. „Rupla mi osa. Řek jsem zeťákovi, aby mi tam u nich vytočil novou. Já tedy věděl předem, že to bude malér, protože ten jeho vercajk, pánové, to byste museli vidět. Má šupléru, která svítí tak, že byste skrz ní mohli vobhlížet Český středohoří. Povídám mu, aby jen na koncích srazil gróty, ale von tam rovnou udělal bombírunky a fertig. A pak na ní měl vytočit šlicy pro segerovky, jenomže neměl ten správnej nůž. Abych si tam prej dal šajby a závlačky. Prostě fušer. Jenomže já nemoh najít svůj kilner udělanej z durchšlágu, takže mi bórek na tý kulatině tancoval jak baletka.“

Spanilá slečna Marcelka od prvních houslí naslouchala s pusou dokořán.

„Taky byste moh na konce tý veli dát kroužky s dírama, do kterých byste udělal vint na takovej malej šteft bez hlavy, jen s nůtou na šramcír,“ doporučoval pan redaktor Mezřický (hoboj), kdysi z rozhodnutí strany a její vlády vyučený horník, neboť byl nedělnického původu (tatínek míval kavárnu proslulou odpoledními tanečními čaji, které znalci říkali Doroteum, asi kvůli některým stálým návštěvnicím nazývaným tehdy Doroty). „My měli v učňáku v dílně moc krásnej forichtung s heftem z verpánu, ten by se šiknul …“ a s hobojem v ruce se zasnil doztracena. Pak se ale musel probrat a vysvětlit, že nemá na mysli něco jako bajonetfršlus, neboť ty jeho kroužky se štefty by byly nafest. „Takovej červík jako sichrovka úplně postačí,“ ujišťoval. Kdežto zahradnický mistr pan Černý (kontrabas) upozorňoval, že také záleží na futrech pro tu osu, jestli jsou správně vyšábrovaný a mají šmírnůtu, protože jinak je to brzy znovu vylágrovaný a všechno tohle machrování bylo nanic. On sám by dal mezi šajby a dekunk na lágry, na tu nábu ještě pakunk, aby ten šmír nevytékal.

„Takovej pakunk si můžete pohodlně vysekat třeba z kousku tlustšího filcu, když máte dost velký lochajzníky,“ radil výpravčí a trumpetista pan Hůlka.

„Pane kolego,“ obrátil se středoškolský profesor Karas na zvěrolékaře Žaketa, svého kolegu od viol, pohoršený na nejvyšší míru jako obvykle. „V jakém jazyce to tady ti pánové vlastně rozprávějí?“

„Jsou to samé fachmanské aušdruky, profesore. Takto se v důsledku praxí ponejvíc ve Vídni u nás mluvívalo v řemeslech, v práci, nikoli však v našich školách, takže je nemůžete znát.“

A pak už naštěstí - po této rauchpauze - orchestrální štychpróba zase pokračovala v klidu a míru, neb právě klid a mír dobrá hudba do duší přináší.