Původně jsem dnes chtěla psát o volbách, či přesněji řečeno o bohužel neplatném referendu o žižkovském parku Parukářka, ale realita – přesněji řečeno smrt – mi udělala čáru přes rozpočet.

Napřed umřel 9. října (ještě před volbami) polonista Václav Burian. Napíšou jiní, říkala jsem si, koneckonců jsme si nebyli nijak blízcí: z Prahy je někdy do Olomouce náramně daleko, a tak jsem ho vídala jen na schůzích programové rady Česko-polského fóra. Na internet je ovšem blízko, a když jsem potřebovala poradit s něčím polským, měla jsem se kam obrátit. Jednou jsem si usmyslela, že bych ráda přeložila jednu netypickou knížku Andrzeje Stasiuka, ale pro jistotu jsem se Václava zeptala, zda někdo nemá na Stasiuka „patent“, abych dotyčnému nelezla do zelí. Odpověděl hned a jeho odpověď mě skutečně nadchla: s nadhledem odmítl veškeré „patenty na autora“ a naopak propagoval, že má kvést „všech tisíc překladatelských květů“. Ta velkorysost se mi líbila. A teď si budu muset hledat jiného poradce...

A pak umřel 10. října Pavel Landovský – a zase jsem si říkala, že napíšou jiní: Lanďák byl přece hvězda, jistě se připojí televize a vzpomínání bude všude plno. Taky bylo.

Když ale do třetice umřel 13 .října i Milan Kubes, nabyla jsem pocitu, že je toho nějak moc najednou, a potom: Milan mediální hvězdou nebyl, i když ho znala spousta lidí. A měl za sebou pěkný kus práce. Za komunistického režimu z exilu v Mnichově čile posílal emigrantský tisk, časopisy a knížky, ale hlavně se sám na tvorbě knížek podílel: měl sázecí stroj a je spoluautorem knížky „Charta 77 k situaci církví a věřících v ČSSR“, kterou v roce 1987 vydalo sdružení Opus Bonum.

Věděla jsem, že je Milan těžce nemocný, ale měla jsem v úmyslu s ním udělat právě o Opus Bonum velký rozhovor a doplnit ho různými dokumenty: prostě připravit knížku o instituci, která pro mne v životě hodně znamenala. Tak ten už neudělám – pokud jde o Opus Bonum, budu si muset poradit jinak.

Je mi líto, že už Milana s jeho nesmělými či pro změnu náramně ráznými poznámkami nepotkám, a je mi líto, že jsme se v posledních letech vídali jen sporadicky.

A propadám mírnému zmatku: kdo to bude příště? Ve věku, v němž jsem, musím počítat s tím, že každou chvíli umře někdo ze známých a přátel – a tak v duchu dělám inventuru, za kým bych měla zajít, abych pak neměla nepříjemný pocit, že jsem zanedbala příležitost se s ním potěšit, dokud je to ještě možné. Všechny přátele a známé však samozřejmě neobejdu a přijít za někým s konstatováním „chci si tě ještě užít, než umřeš“ taky asi není nejvhodnější... A tak se pro jistotu aspoň těším na pohřeb; vlastně to bude pro mne taky rozloučení s Opus Bonum, které už bude navždy jiné.

LN, 17.10.2014