29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Tři setkání

23.8.2018

Je mi to až trapné, nicméně vzhledem k datu asi se nedokážu vyhnout vzpomínkám. Mám jich v sobě nastřádáno kolem 21. srpna hodně. Jsou takové chvíle v životě, kdy si naprosto přesně vzpomenete, co jste dělali a kde jste byli. Atentát na Kennedyho… Jedenácté září… To jsem seděl u počítače, když mi telefonovala kamarádka z Ameriky a zmateně mi vykládala, že letadlo nabouralo do mrakodrapu. Myslel jsem, že jde o nehodu nějakého ultralehkého letadélka, ale pak jsem zapnul televizor a vraždu druhého Dvojčete jsem viděl doslova v přímém přenosu.

Taky samozřejmě mám v sobě okamžiky, kdy jsem se o přepadení dozvěděl. Nicméně sem do toho intimního prostoru zaznamenám spíš osobní postřehy nebo snad setkání.

První vzpomínka je z dvaadvacátého srpna. Běžím po liduprázdné ulici, z otevřených oken slyším rádio. A najednou vidím, na chodníku stojí zedník, vedle něho pomocník s kalfasem. Opravovali omítku. Zarazil jsem se a nevěřil jsem svým očím. Jak může v tuhle dobu někdo omítat barák?

Ano, byl to návrat do reality. Je to tak, chlapče, uvědomoval jsem si. Historie je jedna věc a všední život druhá věc. Ti dva chlápci jsou zřejmě na melouchu. Historie nehistorie, oni si ty svoje kačky zasloužit musí, přestože je z dálky slyšet střelba ze samopalů.

Střih. Uplynula nějaká doba a opravdu už nedokážu určit, kdy to přesně bylo. Protesty, demonstrace. Táhli jsme Opletalovou ulicí, pro Mimopražské, vede blízko Wilsonova nádraží a ústí na Václavské náměstí. Od Václaváku se vynořili policajti. Tenkrát jsem poprvé viděl bílé přilby a štíty, podle toho by mohl nějaký znalec historie určit, kdy to bylo. Další mlátičky se vylouply zezadu. Strhla mě skupinka lidí, vběhli jsme do slepé uličky naproti dnešního Divadla Radka Brzobohatého. Nějaký člověk otevřel dveře činžáku a zase zamkl. Pustil nás do bytu. Sedělo nás tam asi patnáct. Nikomu nebylo moc do řeči. Otevřeným oknem se ozvaly hlasy. Mlátičky prohledávaly uličku. A najednou se v patře pod námi otevřelo okno a rozječela se baba udavačka: „Jsou tady, v patře. Jen si pro ně pojďte!“

Mlátičkám se nechtělo zamčené dveře vylamovat a odešly. A já měl poučení, ano, bude se udávat. Ne každý se přidrží hesla Jsme s vámi, buďte s námi. Ta baba byla předvoj, hlavní šiky se brzy vyrojily.

Třetí vzpomínku časově určím naprosto přesně. 21. srpen, rok poté. Demonstrace na Příkopech, od Můstku postupují policisté a milicionáři. To už to Češi vzali do rukou. Obrněné transportéry metaly dýmovnice se slzným plynem. Ustupovali jsme na náměstí Republiky. Najednou se z Prašné brány vynořil obrovský autokar holandské cestovní kanceláře a v něm stříbrovlasé staré dámy. Dýmovnice lítaly přes jeho střechu a dámy mávaly ručkama na pozdrav demonstrantům.

Vítejte v nové době, znamenal ten pozdrav a já si to uvědomoval až moc dobře.

LN, 20.8.2018

Neff.cz