23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


FEJETON: Travnatý dům

31.8.2015

Na Moravě jsou vám k vidění věci! Tedy – nejspíš i jinde, ale já byla zrovna na Moravě. Ve Slavkově u Brna.

Stojí tam dům porostlý trávou; ne zarostlý, opravdu má stěny porostlé trávou a v ní rostou dokonce květiny a jahody. Je to dům ekologický, stojí v rybníčku, kterému se ovšem správně říká „retenční nádrž“ a nad kterým poletují vážky. Ve vodě žijí malé zelené žabky. Velikými kulatými a oválnými okny je vidět dovnitř, ale tam zatím krom mně nesrozumitelných technických zařízení stál jen stolek a několik židlí.

Vypadalo to jako z nějaké moderní pohádky, bílé a červené květiny na zdech domu ve slunci zářily a skupinky rákosí vysázené kolem rybníčku se kývaly v mírném větříku jako v nějaké japonské zahradě. Důležité ale bylo, jak dobře ví Malý princ, to, co očima nebylo vidět. Ten dům je totiž soběstačný. Tráva ani rybníček nejsou jen pro potěšení oka, ale fungují jako čističky, takže dům není potřeba napojovat na kanalizaci – a drahocenná voda, která naprší, se nevypouští do kanálu, kterým by navždy odplynula. Pořád dokola se čistí, tedy recykluje.

A aby to byl skutečně uzavřený okruh, bude v tom domě (je zbrusu nový) pracovat oddělení sousední firmy, kde se budou zkoumat právě takové ekologicky uzavřené, soběstačné systémy. Energii budou obstarávat solární panely na střeše… poslouchala jsem inženýra, který se to nám, laikům, snažil srozumitelně vysvětlit.

Že prý by se v takových domech dalo i bydlet; ti, kdo se o podobné věci zajímají, to nejspíš vědí dávno, ale pro mne a mého společníka to bylo novum, takže jsme ani nevěděli, na co se ptát, spíš jsme zvědavě poslouchali a přemílali si to v hlavě.

Pak však návštěva v moderní pohádce skončila a já se vrátila domů. Z jakéhosi důvodu nám už několik dní moc netekla voda – tedy přes den skoro vůbec, a když, tak maličkým čúrkem, ze kterého sice člověk uvaří kafe, ale který nemá dostatečný tlak, aby zapálil karmu. Když šlo všechno dobře, mohli jsme se osprchovat aspoň v noci, když to šlo hůř, ani to ne. Opláchla jsem si vodou, natočenou do kýblu, aspoň obličej a ruce a snila o rákosí, pohupujícím se nad rybníčkem.

Vlastně bych měla, říkám si, psát o ukrajinském režisérovi Olegu Sencovovi, kterého vojenský soud v Rostově odsoudil na dvacet let do basy za údajné přípravy teroristických útoků. Přečetla jsem si řeč, kterou u soudu pronesl, a náramně se mi líbila, už proto, že citoval můj oblíbený výrok z největšího románu dvacátého století, Mistra a Markétky Michaila Bulgakova. Ruský režim si na něm tuží svaly a přesvědčuje ruskou veřejnost, že její „nepřátelé“ budou náležitě potrestáni. Jak skličující je ten svět! Mít tak travnatý dům, zavřít se v něm a ničeho si nevšímat… to ale nejde.

LN, 28.8.2015