U nás na šachtě pracoval svého času jakýsi Milan Polák. Tedy původem Slovák z chudého Kysucka, který přišel na roční brigádu a již zůstal. Kluk to byl šikovný, uměl se k práci postavit a za pár let se stal směnovým předákem razičského kolektivu. Když odcházel z tohoto kolektivu hlavní předák, nebylo na jeho funkci lepšího kandidáta. Jenže ouha. Milan byl bezpartijní, jak se tehdy říkalo. A tak se stal komunistickým kandidátem a současně dostal jako jeden z prvních stranických úkolů absolvovat Večerní univerzitu marxismu leninismu, onen tolik mýtizovaný VUML. Mezi námi řečeno, nikdo si té skutečnosti nějak moc nevšímal. Teprve když se stala ta příhoda s poslancem, tak jsme si vše uvědomili. A to nám musel popsat sám Milan.

Byl pozván na oslavu narozenin prvního syna jednoho mladého kluka, který v Milanově partě pracoval. To se nedalo odříci. Jenže ten mládenec bydlel v městečku, vzdáleném od okresního města, kde bydlel Milan, asi dvacet kilometrů. Ovšem jet autem na oslavy, to se jaksi nehodilo. Tak se Milan vypravil autobusem. Oslava se značně protáhla a krátce před půlnocí se oslavující rozešli. Většinou domů, jen Milan musel čekat na poslední autobusový spoj. Jak sám přiznal, byl hodně pod parou. Ale nemíval zlou opici, spíše takovou rozvernou, přijatelnou a místy úsměvnou, jakou kluci z Kysuce sem tam mívají. Jenže co čert nechtěl, po nastoupení do autobusu Milana napadlo, že si bude dělat šprýmy z řidiče autobusu. Ten, zřejmě na leccos zvyklý, se nijak moc nebránil, konec konců autobus byl téměř prázdný, takže legrace moc nebylo. Milanovo chování se ovšem nelíbilo muži na sedadle před ním. Nejprve ho napomínal, usměrňoval, vyhrožoval a nakonec se legitimoval. Byl to nějaký poslanec, Milan sám si nepamatoval, čeho poslanec. Ale průkaz měl. Ukázal ho Milanovi a domníval se, že v předpokládané úctě k majestátu onen veselý horník zmlkne. Ale to neznal Milana. Ten se postavil do uličky a posměšně opakoval. Poslanec, posranec, poslanec, posranec.

Soudruh poslanec musel zachránit svou autoritu. Legitimoval se šoférovi a nařídil mu, aby v okresním městě minul všechny zastávky a zastavil až před záchytkou. Tedy před záchytnou protialkoholní stanicí. Šofér uposlechl a poslanec předal celkem klidného a nevzpouzejícího se Milana službu konajícímu lékaři s tím, že jde o velkého výtržníka, pro kterého si ráno přijde VB (tehdejší policie – Veřejná bezpečnost).

Tak tohle všechno nám Milan líčil druhý den dopoledne, když si přišel na šachtu vyřídit na ten den dovolenou. Všichni jsme pochopitelně chtěli vědět, jak to nakonec dopadlo.

"Jak by to dopadlo,“ povídal Milan. „Když mě ten doktor přebíral, zjistili jsme, že se známe. Sedíme totiž vedle sebe ve VUMLu. Tak mě pochopitelně pustil domů a já jsem teprve v tu chvíli pochopil, na co vlastně ten VUML je.“