28.3.2024 | Svátek má Soňa


FEJETON: Ten nešťastný český akcent!

25.8.2012

Od samého počátku mi bylo celkem jasné, že nemám šanci se v Austrálii uchytit jako zpěvák či herec, což mě kdysi v Česku živilo. Na jevišti a všude jinde by mě byl vždycky silně omezoval můj přízvuk. Tohle je konstanta s níž musí každý, kdo se rozhodne žít v anglicky mluvícím světě, počítat, že totiž ve své angličtině bude do smrti mít akcent, kterého se nikdy nedokáže úplně zbavit a který vždycky lidem prozradí, že sem přišel odněkud odjinud.

Z Čechů, kteří se pokusili prorazit jako herci v anglicky mluvících zemích, jich proto moc úspěšných nebylo. Z té hrstky, jíž se to povedlo, daleko nejúspěšnější je v Česku kupodivu téměř neznámý Herbert Lom, dnes již 95letý, jehož impozantní kariéra čítá víc než stovku filmů. Původním jménem Herbert Karel Angelo Kuchacevič ze Schluderpacheru, Lom pochází ze staré šlechtické rodiny. Jako mladík si zahrál ještě před válkou v několika českých filmech, jako 22letý ale přesídlil v roce 1939 do Anglie. Lom prý bylo nejkratší jméno, které namátkou našel v telefonním seznamu, takže je od té doby užívá. Snad jen ti, kteří učiní takový přesun ve věku pod 16, možná 18 let, mají ještě jakous-takous šanci s tím svým akcentem něco udělat. Po dvacítce už je pozdě. Lom proto hrál už od čtyřicátých let v Anglii a později i v Hollywoodu vždycky nějaké cizince, zpočátku hlavně takové ty podezřelé, ba přímo padoušské, později ale i jiné. Tak například v roce 1952 se objevil jako král Siamu v původní londýnské produkci hry Král a já, později ve známé filmové verzi Vojny a mír z roku 1956 s Fondou a Hepburnovou jako Napoleon. Francouzského císaře, jehož v obličeji dost připomíná, potom hrál i v jiné verzi. Měl hlavní roli ve Fantomu opery z roku 1962, hrál i kapitána Nema v Tajuplném ostrově (1961). Ještě později přesedlal i na role komické a v seriálu filmů o Růžovém panterovi vytvořil nezapomenutelnou dvojici s Peterem Sellersem, když hrál Dreyfuse, těžce trpícího šéfa pařížské policie, kterého beznadějně neschopný a potrhlý inspektor Clouseau dostane až do blázince.

Jiří Voskovec oproti Lomovi těch filmových rolí tolik nedostával, rozhodně ne těch významnějších, i když celkově jich bylo kolem sedmdesáti. Zahrál si ale někdy také na Broadway na jevišti, občas i v televizi (na jeden nepříliš povedený seriál, v němž krátce před svou smrtí Voskovec hrál Fritze, německého osobního kuchaře labužníka a detektiva Nerona Wolfa, jsme se i dívali). Někdy kolem roku 1980 jsem se o českých hercích a angličtině bavil s jiným, na Západě poměrně úspěšným českým hercem, komikem Járou Kohoutem. Uváděl jsem zde jeho představení a jeli jsme spolu na výlet na Gold Coast. Zatímco V&W se v dobách Osvobozeného divadla zabývali spíš druhem intelektuálního humoru, Kohoutův humor byl jadrný, lidový, tak říkajíce "od podlahy". V Česku byl slavný hlavně ve třicátých letech, po komunistickém převratu ale uprchl "za kopečky". Přes Německo a Francii se nakonec dostal do Ameriky, kde, jak říkal, se nikdy nesnažil získat nějakou slávu. Té si ostatně užil dost ještě v Česku. Jednu vedlejší roli si zahrál i ve Formanově "Taking Off", prvním filmu, který tentýž natočil v USA, ale i tak to byl spíš jen štěk. Kohout prý vzal každou roli, kterou mu agent sehnal, včetně televizních reklam, jichž natočil na stovky a kde si tím pádem získal jakýsi patent na roztomile komického cizince, zatímco Voskovec takovéto role odmítal. Pro Kohouta bylo důležité to, že sebe i rodinu takto docela slušně uživil.

To je ale Amerika, kde jsou jednak lidé na komerční reklamy zvyklejší než kdekoliv jinde, kde se jich proto také víc natáčí a kde žije podstatně víc lidí, kteří se na ně dívají. V Austrálii pro tohle zdaleka tak úrodná půda není. Konečně, říkal jsem si, kdo by stál o kariéru v reklamách? Kohouta to nejspíš také moc nebavilo, proto občas udělal kratší turné po českých komunitách, z nichž jedno ho přivedlo i do Austrálie. Když jsem se ho tehdy ptal na Voskovce, prohlásil, že ten většinou jen čeká ve svém harleemském bytě na to, až mu zavolá jeho agent. Že prý se mezi sebou sázejí, zda, když se vytočí jeho číslo, to vezme Voskovec na první nebo na druhé zazvonění. Jestli to bylo jen takové přátelské šťouchnutí, o něž se postarala ta věčná herecká řevnivost, či k tomu něco přidal rozený komik, jímž Kohout byl na jevišti i v civilu, se mohu dnes už jen dohadovat. Kohout se po Sametové revoluci vrátil do Česka, kde prožil několik posledních let života, až do své smrti ve věku necelých 90 let. Ještě si dokonce stačil zahrát pár rolí, na jevišti i ve filmu.

Pokud jde o zpěv, nezasvěcenec by řekl, že tam se ten přízvuk přece jen tolik nepozná, že to snad tak zlé s tou angličtinou nebude. Věřte mi, že je! Přijdou na to nakonec i ti optimističtí a ambiciozní jedinci, kteří marně utratí peníze i čas, když se pokoušejí ta břemena svých přízvuků odhodit či aspoň nějak zakamuflovávat i tím nejkvalitnějším jazykovým koučováním. Doma mohou sice být slavní, přes to všechno to s nimi skoro vždycky dopadne stejně, a to tak, že ta čeština je v jejich anglickém zpěvu pořád na hony slyšitelná a poznatelná. Běžný Čech, který poslouchá češtinu každý den, to asi tak nepozná a může mu potom snadno připadat, že někdo hovoří či zpívá anglicky perfektně. Kdo ale nějaký čas žije v zahraničí jako já, cítí hned, že tam něco tak úplně nesedí. Čím déle se nacházíte mimo české prostředí, tím se to stává slyšitelnějším. Ondřej Suchý kdysi kdesi ocitoval Voskovce, který napsal toto v jednom ze svých dopisů Jiřímu Šlitrovi:

"A ty anglický citáty jsou nepřesvědčivý. – – No ale, to snad tak člověku zní odsuď – pro domácí tamozemskou potřebu to snad nevadí. Připomíná mi to trapas, který cítím, když slyším na desce Ježkův band zpívat ´…tiger rag´ do nekonečna, s žižkovským akcentem."

Ano, ten trapas taky někdy pociťuji. Po tom všem se divte, když těm, kteří se v anglicky mluvící zemi narodili, to zpívání s českým akcentem někdy trhá uši! Možná, že v dnešní době, kdy se lidé dostanou do Anglie či Ameriky snadněji a v mladém věku, se to trochu změní k lepšímu a spíš se jim podaří prorazit. Výše zmíněné ovšem platí nejen o Slovanech, ale i o ostatních národech. Jde to ale ještě hlouběji, týká se to dokonce i mnohých z těch, kteří od kolébky neznali nic jiného než angličtinu. Přízvuky v angličtině jsou totiž velice zarputilé a to, kde se člověk narodil, ho většinou poznamená na celý život. V Anglii potom zejména. Profesor Higgins v Shawově Pygmalionu či v jeho muzikální verzi My Fair Lady, který dokáže podle přízvuku Elisy Doolittle určit nejen čtvrť ve východním Londýně, ale dokonce zhruba i ulici, v níž se narodila, je pochopitelně výplodem spisovatelovy fantazie, není to ale zase tak za vlasy přitažené. Názorně nám v tom může posloužit třeba Michael Caine. Cockney přízvuk v jeho angličtině je natolik zakořeněný, že pochybuji o tom, že by byl kdy tento herec schopen s tím něco udělat, podobně jako já nemohu nic dělat s tím svým českým. Jako mnozí filmoví herci, je Caine ale spíš osobností než klasickým hercem, kteří bývají flexibilnější, zejména ti divadelní. Jsou mezi nimi i takoví, kteří dokáží napodobit celkem jakýkoliv přízvuk, pod drobnohledem přijdete ale možná na to, že spíš než o skutečný přízvuk se jedná, jak je tomu i v případě Petera Sellerse, o karikaturu.

Dodám ještě, že kromě dabování Gorbačeva a podobných štěků se mi podařilo v Austrálii aspoň jednou dobře prodat ten svůj český akcent na jevišti. Stálo to ale za to – v roce 1983 jsem si ve známém brisbaneském divadle La Boite zahrál roli, po níž prahne kdejaký herec – Krále Ubu. Ten má, podle svého tvůrce Alfreda Jarryho, být Polákem, takže český přízvuk tam celkem seděl. Protože ale jde o absurdní divadlo, prošlo nám přitom také, když herec, který hrál ruského cara a který měl s tím ruským přízvukem potíže, nakonec hrál cara s akcentem americkým, který mu šel moc dobře. Hra tímto dokonce nabyla docela nové dimenze!

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com