Bohužel již před mnoha a mnoha lety žili v krásném městečku pod Skalkou – tedy v Mníšku pod Brdy – moji prarodiče. Poměrně často jsme je s rodiči a bratrem navštěvovali a pro mne to byly nezapomenutelné chvíle toho nejkrásnějšího, radostného, bezstarostného dětství.

Jedním z úžasných zážitků, které se mi nesmazatelně vryly do paměti, byla situace, kdy babička roztopila tehdy ještě běžně používanou chlebovou pec a poté do ní s neuvěřitelnou zručností nasázela čtyři velké zamoučené kulaté bochníky z žitné mouky, které do krásy vykynuly v slaměných ošatkách.

Po upečení je velmi šikovně vyjmula, každý bochník palcem pokřižovala a jejich ještě horký povrch potřela mokrou metličkou. Následně nás s bratranci - celkem šest dětských diváků - násilím vyhnali ven, protože jsme všichni téměř viditelně slintali a toužili se pokud možno okamžitě vrhnout na úžasně voňavou lahůdku s křupavou kůrčičkou.

Když jsme pak byli konečně vyzváni k jídlu, tak jsme se nemohli ani vejít do dveří. Pak nás rozesadili kolem velkého stolu a režii „chlebového obřadu“ opět převzala babička. Teprve když jsme se všichni pomodlili, vzal děda jeden z bochníků a s jedinečným grifem rozřezal kulatý bochník na jednotlivé krajíce, které rozložil na velkou, vyšíváním ozdobenou utěrku.

Na jeho „povel“ jsme si všichni jeden z krajíců vzali. Někdy jsme si chleba jen posolili, ve výjimečných případech namazali čerstvě stlučeným máslem, dárkem dvou tehdy ještě soukromých kraviček. K pití bylo čerstvě nadojené mléko, jindy podmáslí. Já jsem si tento zážitek zařadil do úrovně nezapomenutelných – prostě něco mezi nebem a zemí.

Zážitkově ještě úžasnější bylo posvícení, kdy se u kostela na místním náměstí objevily nejrůznější atrakce, střelnice a spousta krámků s neuvěřitelným sortimentem. Já jsem preferoval zejména ručně odsekávané kousky tureckého medu, sladkou vatu na špejli a rychlokvašky. Důsledkem této kombinace bylo, že jsem poměrně často musel z náměstí odbíhat do hlubokého soukromí.

Den před začátkem posvícení pekla babička koláče. Já jsem miloval především makové, a tak jsem babičce docela ochotně pomáhal s mletím máku, což byla docela „makačka“. Ale představa chuťové básně, která bude následovat, mně dodávala neuvěřitelnou energii a sílu.

Jenou jsem si zapsal, z jakých surovin má mníšecká babička ty úžasné makové koláčky ozdobené sladkým tvarohem dělala. Použila:

Hladkou mouku, máslo, pískový cukr, vajíčka, mléko, droždí, sůl, namletý mák a tvaroh.

Před několika dny jsem se rozhodl připomenout si své mládí a zakoupil jsem výrobek přibližně vypadající jako babiččin. Na rozdíl od mníšeckého posvícenského však měl poměrně umělohmotnou chuť. Proč? To jsem pochopil teprve tehdy, kdy jsem si za pomoci silné lupy přečetl jeho složení, které vám zde předkládám a současně přeji dobrou chuť!