Můj kamarád Arnošt Lustig rád vyprávěl, že talmud má spoustu šíleně srandovních nařízení. Třeba: nikdy nespěchej ze záchodu. Nebo: než se dožít sta let, je lépe býti mrtev. Nevím, zda je to pravda, ale taková rčení se spisovatelům vždycky moc hodí. Arnošt měl dokonce za to, že opírá-li se tvůrce o autority, působí to vznešeně.

Prý takhle psal Hemingway. Když nevěděl v dialogu, jak dál, vždycky zalistoval ve sbírce přísloví a našel něco, co mu umožnilo pokračovat a ještě to bylo chytré...

„Ovšem přísloví si můžeš i vymyslet,“ vysvětloval mi Arnošt Lustig a líčil, jak na cestě překročil housenku. Nejdřív však zvažoval: mám na ni šlápnout, nebo ne? Nešlápl, ale brzy potřeboval do své knihy nějaké šikovné přísloví, a tehdy si ho sám vytvořil – české přísloví, že kdo zašlápne housenku, zabil motýla. Z takových drobností měl vždycky Arnošt Lustig strašnou radost. Takovou škodolibou, protože nikdo z učenců tohle ,české‘ přísloví nikdy neslyšel.

Žijící klasik české literatury mi pak kladl na srdce, že pokud se někdy podobného vymýšlení dopustím, musím to umět podat. Prostě nekompromisně a suverénně tvrdit, že to či ono stojí v talmudu. Nebo v bibli. Nebo že to řekl Lenin. A hned přidal historku, jak šel v padesátých letech se svým synem po ulici, když zabředl do ostré ideologické debaty s nějakým soudruhem.

On byl blbec a nechtěl uznat žádné argumenty. Nakonec Arnošt pravil: ‚Jenže Lenin napsal tohle, tohle a tohle.‘ A ten zarytý fanatický komunista se proměnil ve sfingu, úplně zkameněl a tím pře skončila. Arnoštovým vítězstvím. Když se diskutující rozloučili, malý Pepíček Lustig se svého táty zeptal: ‚Tati, to opravdu řekl Lenin?‘ A Arnošt mu odpověděl. ‚Neřekl, ale někdy si musíš i bibli vymyslet, protože hloupí lidé věří jenom autoritám.‘

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem