„Máš děsnej autfit,“ sdělila mi moje žena poté, co jsem vyšel ze šatny, jsa - dle mého - dobře oblečen na jakousi společenskou akci.

Opatrně jsem zkontroloval, zda mám zapnuta všechna patřičná zdrhovadla, zejména to základní pod přezkou. Moje děti mi totiž nedávno sdělily, že mnoho věcí má již nové názvy.

„Ne, muži,“ zasmála se. „Mluvím o tom, jak vypadáš.“

Ta věta mne zarazila. Jsem si samozřejmě docela dobře vědom své fysiognomie, málo podobné Seanu Connerymu či Georgi Clooneymu. Jsem - abych tak řekl - docela průměrný Středoevropan, ve svém věku s pleší a vousem a rovněž málo romantickým objemem v pase. Dobu břišních buchet odvál čas a manželčina skvělá kuchyně, bicepsy jsem ztratil ťukáním nejprve do Consulu a nyní do klávesnice compu jak v práci, tak i doma.

Na druhé straně na tom ještě nejsem tak úplně špatně, když si prohlížím kolemjdoucí (tedy v tomto případě zcela výjimečně mužské) vrstevníky, kteří mají popsaný břišní atribut rozvinut do daleko úctyhodnějších rozměrů než moje pneumatika. Ne že bych na ně nějak zvláště svou ženu upozorňoval, ale jsem si vědom, že má výborný pozorovací talent a vidí stejnou realitu jako já.

Tak proč ta kritická slova? Jsem si po dlouhém soužití vědom, že některé věci se nemají rozhňácávat, neboť by se jeden dozvěděl něco, co nechce slyšet. Ale tak příkrý odsudek jsem přece nemohl nechat projít jen tak, abych se posléze budil okolo druhé ráno a přemýšlel, kde soudruh z NDR udělal chybu.

„To už se ti nelíbím?“ zeptal jsem se opatrně s vědomím, že většina mých tělesných orgánů má již dávno prošlou záruční dobu a některým již dokonce vypršela doba možného použití.

„Ale ne, to se netýká tebe, ale toho, co máš na sobě. Vypadáš jako sekáč, tedy myslím tím tvé oblečení,“ odvětila.

Zde je třeba přinést jistá fakta. Byl jsem jako nejmladší ze tří bratrů nositelem toho, z čeho oni vyrostli. Že bych obdržel zhusta cosi nového, bylo možné snad jen o vánočních svátcích, a to výlučně v přestupném roce. Moje první těžce vydřené džíny (které byly jenom moje) jsem poctivě vyměnil za stobonovou bankocetli, když jsem předtím zhruba měsíc prázdninově makal. Výměnu šatstva provádím jen tehdy, pokud již košile nemá knoflíky a kalhoty nedopnu ani při maximálním výdechu. Boty měním v okamžiku, kdy mne chlad a vlhko upozorní, že se z nich stal jen průtokový ohřívač.

Jelikož jsem však šťastně ženatý a mé dvě dcery jsou nepochopitelně geneticky obdařeny citem pro „dyzajn“, jsem objektem sledování, posuzování, námitek i příkrých odsudků. Z toho tedy pramenila ona ostrá slova.

„Podívej se na sebe, jak vypadáš,“ práskla bičem. „To už se dávno nenosí, budeme muset zajít koupit něco pořádného.“

Každý ženatý chlap ví, že tohle je ta nejhorší vztahová věta, která může zaznít. Pokud jde do kvelbu sám, je to jednoduchý. Koukne na gatě a pokud se do nich nasouká, jsou jeho. Totéž s fuseklemi, kloboukem atd. Ovšem když jde nakupovat oblečení se ŽENOU, jde v podstatě o kajícnou pouť do Medžugorije.

V onen smutný den jsem si musel vzít volno z práce (chudáci nic netušící přeobjednaní pacienti) a vyrazili jsme do obchodu, který byl večer předtím vyhodnocen na internetu jako nejvhodnější pro seniory. Uvítala nás hyperaktivní prodavačka, která tušila možné prémie z prodeje většího množství ležáků.

Po sdělení jakéhosi čísla začala ona divožena skládat na stolek košile a kalhoty, což doprovázela jásavými výkřiky majitelů vítězných dostihových tiketů. Mám rád veselé lidi, ale nesnáším bodrost. Ta osoba byla pouze bodrá.

První byla na řadě košile. Měla nějaké nesmyslné pruhy, o nichž ona osoba s poruchou ovládání tvrdila, že je zaručeně in. Podařilo se mi zapnout pouze dva první knoflíky, třetí i přes usilovný výdech neměl šanci svou dírku dosáhnout.

„Á, to je slimka,“ omluvně zakvičela ona osoba a přinesla rozměr, který vypadal jak nemocniční anděl. Pod touto košilí bych byl schopen propašovat na území našeho státu rozvětvenou syrskou rodinu. I moje žena, z níž sálala snaha mi konečně přeorat šatník, uznala, že tohle je už „trochu volnější“. Nakonec mi donesli jakýsi pytel, do něhož jsem se s rezignací nadcházejícího oběšence navlékl a o kterém obě ženy svorně prohlásily, že mi sekne.

U kalhot jsem již zcela vzdal jakýkoliv odboj. Byl jsem postupně nasoukán do malých trubek, které posléze nešly stáhnout a musel jsem do kabinky přivolat svou ženu. Protože tento úkon byl poměrně zdlouhavý a byl provázen hlasitými výkřiky nás obou, i naše mnohomluvná prodavačka na dlouhý okamžik ztichla a přivolala do té doby skrývavší se kolegyni a obě se počaly chichotat.

Druhý pokus byl o cosi úspěšnější, neboť jsem byl schopen naprosto nemožné kalhoty již stáhnout sám bez asistence první pomoci. Jelikož jsem zastáncem lidovecké filosofie „Třikrát a dost!“, dostaly obě ženy poslední šanci. Donesly mi nějaký podivný materiál, bez puků, bez kapes a bez pásku, takže nejvyšší knoflík mi lechtal biskupa. Opět s poznámkou, že je to in.

Poslední šok mne čekal u pokladny. Za ty dva kusy naprosto nepoužitelného oblečení jsem vysolil částku, která by stačila na financování pětiletého studia střední školy v Bangladéši. Můj vyčítavý pohled manželka cudně přehlédla a ještě zhruba deset minut švitořila s tou hihňavkou za pultem, které jsem právě zvedl prémie za střelené ležáky.

Po příjezdu domů nastalo vesmírné ticho. U mé ženy provázené uspokojením a přesvědčením, že mé akcie vlivem nového ohozu stoupnou. U mne to vyvolalo hluboké filosofické úvahy o přednostech celibátu.

Pak jsem pomalu vstal a zašel do šatny. Z tajné krabice zasuté pod hromadou kabelek (tedy z místa, kde žena nikdy nedohledá dno), jsem vytáhl svou studentskou košili s vlčími máky. Chvíli jsem se s ní laskal a tu a tam přivoněl. Jsme tajní spiklenci a pevně věřím, že její čas ještě přijde.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora