23.7.2019 | Svátek má Libor


FEJETON: Tábor Alvaréz

3.9.2010

Viděl jsem ji první, ale sebral ji Stopař. Nebyl to obal od sušenek ani kus barevného igelitu, ale opravdová nepomačkaná červená plechovka s bílým nápisem Coca-Cola. Podél silnice k Rozvadovu se dalo najít ledacos, co řidiči kamionů vyhodili z okna, ovšem tenhle úlovek stál za to. Nebyl čas na prohlížení, pohotovější kamarád schoval svůj poklad do chlebníku a doběhli jsme ostatní.

Strohá Přimda, úmorný výstup, syrové počasí. Na kvádrech u zříceného donjonu jsme uklohnili knedlíky ze sáčku a hladoví je nedovařené lovili klackem z kotlíku nad ohníčkem, skomírajícím ve větru. Na chvíli se mraky rozestoupily a na západě světlo zalilo výřez krajiny. „Bavorsko,“ povzdechl instruktor Arne v lennonkách a zapálil si chesterfieldku z krabičky, kterou předtím s pomocí gymnaziální němčiny vysomroval na jakémsi řidiči mercedesu u benzínky. Bavorsko - na pohled z dálky nic extra, ale přesto to bylo jako pozorovat měsíční povrch z lunárního modulu.

„Hej, pojďte sem všichni, tady to je!“ vytrhl mě ze zaujetí výhledem na území nepřítele výkřik Stopaře, který se před chvilkou vytratil. Už podruhé dnes dokázal, že si svou přezdívku zaslouží – dočůrávaje ukazoval rukou nahoru do skalní rozsedliny. Natáhl jsem se tím směrem a nahmatal kožené desky Alvarézova deníku. Netrpělivě jsem prolistoval popsané stránky a začal předčítat: „...a toho dne, kdy západ byl nejkrvavější, my k řece Tuehtaclan dorazili…“

Déšť narážel do plachty stanu a my jsme při svíčce obdivovali nalezenou plechovku od Coca-Coly. Nabídl jsem za ni Stopařovi indiánský náramek z korálků, ale on usoudil, že to není dostatečná protihodnota. Pak mě napadlo, že dávno touží po mém plátěném červeném šátku, jelikož má jako většina ostatních pouze obyčejný silonový, co je běžně k dostání. Chvíli nabídku zvažoval a pak jsme si plácli – vyměnili jsme si šátky a já navíc získal trofej, kterou si doma vystavím v knihovně.

Noční hlídku jsme měli od deseti večer. Ta byla nejlepší, protože byla první a nikdo nás nemusel budit. Stopař hlídkoval se vzduchovkou, přeci jen byla blízko státní hranice a co když pohraničníkům někdo proklouzne. Mně stačila baterka - měl jsem vetřelce oslnit, než Stopař zamíří. Krátili jsme čas tím, že jsme u stanů poslouchali, co si dvojice před spaním povídají. V kuchyni ještě svítili vedoucí, pili z ešusu grog a promýšleli další etapu hry, na jejímž konci máme spolu s Alvarézem nalézt poklad Aztéků. Že ho získá naše družina, nepochyboval ani Stopař, ani já.

Na ranní nástup si Stopař kolem krku hrdě uvázal plátěný šátek a já otráveně silonový. Z hangáru jsme přinesli složenou vlajku a stranou ji roztáhli. „Vlajková četo, pochodem v chod! Tábore, k vlajce hleď!“ zavelel vedoucí dne a naše čtveřice napochodovala udusaným prostranstvím ke stožáru, zatímco všichni salutovali. „Vlajková četo, vlajku vztyč!“ Zahákl jsem karabiny a vytáhl za provaz vlajku nahoru. „K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven!“ „Vždy připraven.“

Svlékli jsme zelené kroje a rozdělili si práci. My se Stopařem jsme naložili na káru čtyři prázdné plastové barely a vyrazili na statek k Rumunovi. Snědý chlap s vylámanými zuby nám u pumpy, stojící na dvoře uprostřed rezavého zemědělského bordelu, naplnil barely pitnou vodou. Cesta zpátky s hektolitrem vody po traktorem rozjezděné cestě byla dost namáhavá. Ale pořád lepší než loupat brambory pro padesát lidí. Pěkná otročina, tahle služba.

„Zapaluji oheň míru, zapaluji oheň lásky, zapaluji oheň pravdy, zapaluji oheň přátelství,“ zakuňkaly postupně čtyři holčičky, odměněné zažehnutím hranice za pořádek ve stanu, a zastrkovaly přitom hořící fagule do škvír mezi kulatinami. S praskotem vyšlehly třímetrové plameny a začal první táborák. Každá družina nacvičila vtipnou scénku. My jsme sehráli oblíbenou o tom, jak Franta Houska utíká do Rakouska, kde létají pečení holubi rovnou do huby, ale načapá ho vlídný pohraničník a přemluví jej, aby se raději vrátil zpátky k mámě na řízečky. Pak přišly na řadu písničky. Instruktor Arne zahrál Pár zbytků pro krysy. Moc jsme nerozumněli tomu, co to ti vojáci večer pod dekou dělají. Ostatní vedoucí ho napomenuli a pak se zpívalo už jen Červená se line záře.

V půlce tábora nás konečně navštívili příslušníci pohraniční stráže. Na louce za latrínami předvedli ostrou střelbu a zadržení narušitele psem. Pak do oddílové kroniky nakreslili přes celou stránku obrázek pohraničníka se samopalem, dalekohledem a vlčákem, jak spolu střeží šumavské vrchy. Písmena nápisu Neprojdou se prolínala s kresbou a připomínala gotickou iluminaci. Do vojínů základní služby určitě vstoupilo fluidum kláštera, kde jejich posádka sídlila. „Těm nikdo neuteče,“ usoudil po ukázce zásahu Stopař a přestal se na hlídky ozbrojovat. Na ty věci pod dekou jsme se jich neptali.

Přiblížil se poslední úkol táborové hry. Aztéky uvězněný Alvaréz musel vyhodit z okna kobky přes propast klíč od žaláře tak, aby ho Rodrigo chytil. Měli jen jeden pokus, při nezdaru bude Alvaréz kněžími obětován. Pro nás to znamenalo, že bez ohledu na náskok vydřený v předchozích etapách můžeme klidně i prohrát. Chytal jsem já. Byl jsem nervózní a slunce mi svítilo do očí. Neodhadl jsem dobře váhu polystyrenového míčku s fixou nakresleným klíčem, a ač Stopař mířil dobře, míček se mi odrazil od ruky. Rodrigové z ostatních družin své klíče nepustili. Taková debilní pravidla, takový pofuk!

O poledním klidu si vzal Stopař v hangáru naposled vzduchovku s krabičkou diabolek a šel si k odpadové jámě zastřílet na přemnožené myši. Já jsem bez nálady zamířil do stanu natáhnout se. Rozšněroval jsem celtu a cítil, že něco není v pořádku. Pak jsem si povšiml zpod nafukovací matrace povytaženého batohu. Někdo se v něm hrabal a na myš to nevypadalo. Zanořil jsem ruku mezi špinavé prádlo na dno báglu a moje tušení se naplnilo. Plechovka od Coca-Coly zmizela. A na šňůře pod krokví stanu chyběl Stopařův plátěný červený šátek.

Odpoledne proběhlo v jídelně vyhodnocení. Prohráli jsme rozhodující etapu a s ní i celou hru. Alvarézovo srdce dotlouklo na obětním kameni a maso z jeho kostí otrhali supi. Nikdo mi nic nevyčítal, naopak mě chlácholili. Byli to dobří kamarádi. Až na jednoho, který si doma na poličce vystaví moji plechovku. Co bude dělat se Stopařovým šátkem, nevím, ukázat se v něm nemůže.

Bagáž nám odvezli vojáci gazíkem. Stany jsme bourat nemuseli, střídal nás další turnus. Stopař se měl, čekala ho ještě Jugoslávie. „Můžete v pátý třídě sedět spolu,“ nadnesla jeho maminka, když na nádraží viděla, jak se nemůžeme rozloučit. „Ale pani Stopařová, já přece chodim do céčka,“ zakroutil jsem hlavou otráveně – připomínat školu o prázdninách může jenom učitelka.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.