26.5.2019 | Svátek má Filip


FEJETON: Svět vzpomínek

3.12.2018

Jak tak sedím nad překlady, přestává se mi zamlouvat, co se děje venku – tedy „ve světě“. Někdy mě popuzuje i něco z toho, co mám přímo před sebou na stole, v knížce a na obrazovce. Autoři velechytrých knih se stále častěji odkazují na prameny na internetu – znáte to, http://www... Pro překladatelku jako já by to měla být úleva: nemusím do Národní knihovny, nemusím hledat v tlustých knihách, jak příslušný citát přeložil do češtiny někdo jiný, stačí jen kliknout na adresu na webu. Jenže ouha: víc než v polovině případů se po kliknutí objeví sdělení, že příslušná webová stránka už neexistuje. Má v takovém případě ta poznámka v překládané knize vůbec smysl? Ale trochu mi to i konvenuje: vidíte, říkám si, chcete jít s dobou, ale doba nechce jít s vámi, utíká vám a nechává vás za sebou. Kdepak, není nad papírovou knížku.

Ano, a jak tak sedím nad překlady, pustím si každou chvíli rádio, abych věděla, co se děje venku. Moc se mi to nelíbí, radši se v úvahách vracím do bezpečné minulosti, tam se vyznám. A tak si před spaním čtu třeba o Pavlu Tigridovi, nebo teď nejnověji novelu o ulici Mantuleasa, kterou napsal Mircea Eliade. Do ulice Mantuleasa jsem se před lety v Bukurešti podívala, ale to už tam nebyla žádná stará škola ani vzrostlé stromy, zato tam duněly a příšerně prášily jakési stavební stroje. Jsou to „uzavřené kapitoly“, vím, ale nějak je mi milejší si číst a přemýšlet o tom, co znám nebo jsem znávala. Možná je to stářím.

Nedávno jsem z hromady knížek vylovila jednu obzvlášť milou. Jmenuje se Básnířka v krajině Donkichotů a je o Natalje Gorbaněvské. Vydali ji ve Vratislavi, v Nataljině „druhé vlasti“, a líčí básnířčinu spolupráci s polským exilovým časopisem Kultura. Ten časopis by se dal přirovnat k Tigridovu Svědectví – nebo spíš obráceně, Kultura byla jistým vzorem pro Svědectví, které vzniklo později.

Nataša Gorbaněvská byla mou nejoblíbenější ruskou disidentkou: maličká, rázná a věcná, a samozřejmě nezdolná. Patřila mezi „sedm statečných“, kteří po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu ’68 na protest rozvinuli na Rudém náměstí několik transparentů včetně toho nejslavnějšího „Za vaši a naši svobodu“. Vydrželi tam jen pár minut, pak je sebrali a tvrdě na to doplatili.

Píšu o tom vlastně proto, že to bylo včera pět let, co Natalja Gorbaněvská v Paříži zemřela, a že ve světě, v němž jsem prožila celý život, bylo dobrým zvykem vzpomínat na zemřelé přátele. (Kdoví, jestli tenhle dobrý zvyk nevezme za pár let zasvé, jako tolik věcí, které jsme znali.) A jsem moc ráda, že si Knihovna Václava Havla na Gorbaněvskou vzpomněla a uspořádala k včerejšímu výročí pamětní večer. Ještě radši bych byla, kdyby na ni jako na přítelkyni Československa vzpomněla třeba i větší instituce, například kdyby po ní Praha pojmenovala ulici nebo kdyby tady aspoň někde měla pamětní desku. V silách Knihovny Václava Havla to není.

LN, 30.11.2018



Diskuse


D. Bystriansky
5:08
3.12.2018

Š. Hašek
8:49
3.12.2018

F. Kusák
15:25
3.12.2018

V. Student
17:31
3.12.2018

F. Kusák
20:21
3.12.2018

D. Bystriansky
21:33
3.12.2018

počet příspěvků: 7, poslední 3.12.2018 09:33









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.