1.

Existuje vám v Čechách ještě několik surrealistických básníků!

Petr Král, třeba (nar. 1941). Ještě jiným je i Pavel Řezníček, nar. 1942 v Blansku a bytem Sinkulova ulice, Praha 4.

Co má na svědomí? Ledacos! A napsal i prozaické knížky jako Strop (Paříž 1980, Řím 1981), L´Imbécile (Saint Nazaire 1986), Hvězdy kvelbu (Brno 1992-98, tři díly), Vedro (Praha 1993), Alexandr v tramvaji (Praha 1994), Zrcadlový pes (Brno 1994), Holič a boty (Praha 1997) či Natrhneš nehtem hlavy jejich... (Brno 2003). K tomu vysnil i skoro stejný počet básnických sbírek počínaje Kráterem Resnik (1990) a konče zatím Strojem na peklo (2007) a svého času chtěl některé ty své verše také předčítat v západočeské metropoli Plzni, poblíž které já už odmalička bydlím, takže mi napsal dopis, zda bych mu nezprostředkoval návštěvu onoho "města kultury" (uchází se nyní o titul Evropské město kultury).

Nešlo tedy o mail, jak už je dnes skoro pravidlem, ale o klasický dopis. Nicméně... Pavel měl i tak trochu problém. Je totiž bohém, i když mírný, a tak mu někde - a nějak vypadlo jméno onoho městečka, v kterém u dotyčné Plzně přebývám (a které mám moc a moc rád). Měl však Pavel chvála bohu doma i jednu mou starou obálku, v ní jsem mu - pro změnu - psal já, už předtím, no, a na té obálce se skvělo i rázné poštovní razítko. Šťáhlavy.

Šťáhlavy? ptáte se. Co to je?

Díra asi čtyři kilometry od Starého Dobrého Plzence, v kterém zrovna sedím a píšu a jímž jen občas prosvištím na kole (někdy i s dopisem).

Šťáhlavy leží jen kousek od zámku Kozel, ale Pražák Pavel Řezníček je prostě surrealista, takže se nespokojil se "Šťáhlavy" a vyťukal na svém starém psacím stroji na bílou obálku toto: Vrchlického 633, 332 02 PLZEŇ-Šťáhlavy.

2.

Přitom Plzeň je ale od Šťáhlav patnáct kilometrů.

Hm. Jak to, že to Řezníček neví, říkám si, když jedu na kole do Šťáhlav a uháním s větrem o závod. Jak to, že se tak plete? Seká? Snad že je surrealista? No, dobře. Je. Ale to jej přece před penzí neživilo, ne? On... Ano, měl až do důchodu solidní občanské zaměstnání, a to právě "pod penzí". Jaké? Pavel Řezníček pracoval na poště.

3.

Ale nezlobím se a jedu, koneckonců, zatelefonoval mi a upozornil, kde by jeho poštou zaslaná báseň (jmenuje se prý Helzapoppin) mohla v poklidu odpočívat, i opřel jsem se do šlapek kola a za chvíli už kolo i opíral o baráček ve Šťáhlavech. A vstupuji. Bez pistole.

Uvnitř? Prázdno. Jako obvykle.

Ba skoro jak před zrušením pobočky... Pak... Ale jo. JÓ! Dopis tam opravdu byl. Ležel sám až nahoře na takové poličce a hned si na něj vzpomněli a vydali mi ho, hle, i bez občanského průkazu, který jsem samozřejmě zapomněl. A ačkoli mě ve Šťáhlavech osobně vůbec neznají.

Byl jsem rád, nicméně... „Došlo by to do Plzence?" prohodil jsem už na odchodu.

„Samozřejmě. Směrovací číslo přece není naše. 332 02, to je jasný Starý Plzenec.“

I fištěl jsem domů - a vzpomínal. Na sedm roků, po které jsem taky fachčil u České pošty, i když jsem se tam, pravda, nikdy nepředřel. Ale to Řezníček taky ne.

A jaké že plyne z příběhu poučení? To je přece jasné. Jména obcí mají i dnes ještě na malých poštách přednost před směrovacími čísly, jak je vidět, a ta přednost opravdu, ale opravdu platí, a až pak se pošťačka vždycky koukne na nějaký ten směrovák.

Přijde mi to docela lidsky správné a neúřední a tak to na vsích i chodí. Prozatím.

Převzato z měsíčníku Plž a rozšířeno