Jela jsem do Břevnova na pohřeb, na klíně otevřenou knížku, nad kterou jsem přemýšlela. Knížku o Bojující Solidaritě, instituci, která v osmdesátých letech působila v Polsku, a já dumala, jak by se přeložila do češtiny. Je totiž plná odkazů na polskou dávnou i nedávnou minulost, kterou lví většina českých čtenářů nezná a bez vysvětlení by nebyla úplně srozumitelná. A to by byla škoda, je to krásný, napínavý a povzbudivý příběh...

Takže jak: dát tam poznámky pod čarou? Závorky přímo do textu s dodatkem „pozn. překl.“? Nebo tak starosvětsky, jak to bylo za mého dětství třeba v Gulliverových cestách? Na konci s odkazem na stránku? Přemýšlení to bylo pohříchu akademické, neznám nakladatele, který by ji vydal – ale stejně, problém je problém. Jela jsem na pohřeb velikého českého překladatele Jindřicha Pokorného a pochopitelně jsem si vyčítala, že jsem se ho nezeptala, jistě by mi poradil. Vždyť co jsou poznámky o Armiji Krajowé, listopadovém či lednovém povstání proti vysvětlování reálií a symbolů z mýtu o králi Artušovi?A to Jindřich Pokorný zvládl tak dokonale, že by se z jeho Parsifala mohly takové věci učit (a pevně doufám, že učí) další a další generace překladatelů. Ten mi tedy už neporadí.

V kostele svaté Markéty bylo plno lidí, Miloš Rejchrt i Václav Malý mluvili krásně, zvlášť o tom, že v každé době musí člověk hledat tu pravou cestu, aby dospěl do nebeského Jeruzaléma. A já si uvědomila, jak velký díl své únavy a znechucení bych měla přičíst tomu, že se až moc zabývám dnešní dobou. Čtu všeliké blbé a nenávistné diskuse na webu a bezmála bych už dospěla k názoru, že se svět řítí do ďáblovy řiti, jak pravil Velký Váchal a před ním či po něm v různé obměně leckdo. Jistě, všichni přece pamatujeme lepší časy: paměť je milosrdná a uchovává většinou to pěkné – a zejména neopakovatelně krásné zážitky.

Když jsem se ale rozhlédla po kostele, došlo mi, že ne-li každý, pak každý druhý účastník rozloučení s Jindřichem Pokorným by mi mohl poradit v mém svízelném tápání: sešli se tam opravdu hodní, slušní a moudří lidé, převážná většina překladatelů, hlavně starších, a lidí, kteří mají s knihami a jejich redigováním vskutku bohaté zkušenosti. Na co já to vlastně žehrám? Proč si místo výlevů zášti všelijakých pitomců nečtu radši něco krásného? Nebo nejdu na návštěvu k někomu, s kým bych si mohla povídat o tom, co mě zajímá a baví, a koho jsem dlouho neviděla? Navštíveného bych potěšila a nádavkem bych se dozvěděla víc, než na co bych se zeptala, a mohlo by se mi to i někdy hodit.

Doma se mi pak vybavila stará Nikolajova básnička. Starý časy / kde jste asi? / Zavřený jste v lágru asi. / Díky Nejvyššímu Soudci / za váš návrat nežádoucí.

LN, 5.9.2014