Vystoupila jsem v úterý z tramvaje, a když jsem se podívala na hloučky lidí před strašnickým krematoriem, vypadlo ze mne: „Hele! Pozůstatky dvacátého století!“ Řekla jsem to nějak automaticky, jako třeba když někoho pozdravíme na ulici a až po chvíli si uvědomíme, že toho člověka známe jen z televizní obrazovky (taky se mi takový lapsus před lety v Bechyni stal). Neměl to být posměch, i já mám doma zrcadlo. Spíš to byla nostalgie.

Na pohřeb Horáčka Paseky (jak jsme mu doma říkali, abychom ho odlišili od Zeleného Horáčka) přišla spousta lidí, které jsem neviděla léta, některé desítky let. Mnohé jsem vůbec nepoznala, ač jsem se s nimi zdravila. Totiž – nepoznala: věděla jsem, že toho člověka odněkud znám, ale nemohla jsem si vzpomenout na jméno ani na souvislosti. A jak se to tak opakovalo, pochopila jsem, že je znám z fakulty, tedy z druhé poloviny šedesátých let. Rysy a pohyby byly povědomé, hlas také, ale kdo to je a jak se jmenuje? Nic.

Samozřejmě jsme od té doby notně zestárli, bodejť by ne. Je to skoro půl století. Spíš by mě zajímalo, proč mi naskočilo právě „dvacáté století“, a přemýšlela jsem o tom.

Když vidím zešedlé a také zestárlé androše, nic takového mě nenapadne. Možná to bude tím, vymyslela jsem nakonec, že jsem tyhle „pozůstatky dvacátého století“ znala dřív, v dobách, kdy jsem ještě nebyla občanem druhé kategorie. A možná ta nostalgie plyne z toho, jak nadějným časem byla šedesátá léta. A nejen v Československu, byla to v našem euroamerickém světě skutečně doba nadějí. A vzpoury: v mnohém naivní, v mnohém jistě pomýlené, jako skoro každá vzpoura. Samozřejmě jsme si tehdy mysleli, že to víme líp než ti před námi, takový pocit obvykle mládí provází a nepochybně je to v pořádku.

Jak jsem tak ale o tom hloubala, uvědomila jsem si, že právě ty tehdejší naděje ve mně budí nostalgii. Už celé týdny se totiž ve mně převaluje pocit, že jde všechno naprosto špatným směrem. Jistě to souvisí s věkem, dávno vím, že nic nevím líp než ti přede mnou, ale životní zkušenost je něco, co ve dvaceti člověk prostě nemá, neb mít nemůže. Trochu ve mně budí nevoli některé vynálezy. Totiž – ne ty vynálezy samy o sobě, ale to, jak vytlačují (přinejmenším z veřejného života) věci, které pokládám za důležité. Když třeba sedí tři čtyři mladí lidé u stolku a každý si prstem povídá se svým chytrým telefonem. Hlasité slovo u stolku nepadne, ale všichni jsou spokojení. Nevoli to ve mně budí nejspíš proto, že tomu nerozumím – proč se tedy scházejí? S počítačem si přece mohou povídat doma. A takových věcí je hodně.

Ale k té naději. Jiří Suchý kdysi říkal:

„A neztrácejte naději. Protože když ji ztratíte a někdo ji najde, určitě vám ji nevrátí.“

LN, 31.7.2015