19.6.2019 | Svátek má Leoš


FEJETON: Stala se mi legrační věc

14.10.2013

Stala se mi svého času legrační věc: dva Angličané – lékařka a sociální pracovník (to je v Anglii, a nejen tam, velmi ceněná vysokoškolská profese) – dávali dohromady nějakou zprávu. Já jsem čekala na balkonu hotelu, s kávou a pěkným výhledem, až to budou mít hotovo. Najednou mě začali volat dovnitř, do pokoje. Co se děje? Nevěděli si rady s pravopisem, trochu se u toho pohádali a já to měla rozsoudit. Aby bylo jasno – šlo o pravopis v angličtině.

Už dávno se ničemu nedivím. To s tím pravopisem je vlastně přirozené: člověk, pro něhož je daný jazyk mateřštinou, jím mluví, čte, pokud něco napíše, všichni to pochopí (jsou na tom stejně, totiž špatně), a je-li to článek, opraví to redaktor. Jediný, kdo umí pravopis správně, je ten, kdo se ho učil – tedy přímo šprtal, šrotil, drtil si ho do hlavy - jako cizí jazyk, ideálně hodně vzdálený cizí jazyk. Čeština a angličtina nemají moc společného, jemně řečeno. Všimněme si: nejvíc chyb naděláme v tom cizím jazyce, který je našemu rodnému blízký. Slováci by mohli vyprávět… jak si někteří Češi mysleli, že stačí vynechat ř (reka, ríkat) a všechna e vyslovovat měkce – není to tak, neúrekom je sice něúrekom, ale teraz je teraz. Podobně dopadl další blízký jazyk - ruština; spousta lidí nevěří, že užásnoje je něco velice jiného nežli úžasné.

No nic. Chtěla jsem vlastně vyprávět o něčem jiném. Jsem z Prahy, stejně jako mí předkové byli z Prahy, mám ji ráda a vlastně mám ráda města obecně. Už od dětství jsem podnikala výpady do různých čtvrtí, ulic, ba i domů – tenkrát se ještě nezamykaly – a činila objevy, krásné budovy i stavební detaily (vitráže nebo zábradlí na schodištích některých domů, ach!). Domy, ulice, náměstí, plácky mi vyprávějí. Jiné domy, jiná prostranství, jiné příběhy v malých městech, jiné děje, ale vlastně podobné v různých místech. Je to možná podivné, ale v cizině mě tolik nezajímají památky jako pouliční život.

Nacházím mnohé společné: některé pražské čtvrti jako by sdílely architekturu německou – ne ty hrázděné domy, ale běžnou zástavbu z první poloviny dvacátého století, zvláště na bývalých předměstích. Jinde zase jako by problesklo Středomoří, obzvláště v historických částech – stavby, ale i barva vzduchu, světla, otevřená okna, květiny. Některé pražské dvorky zarostlé popínavými rostlinami upomínají na Francii. Bodejť – ve starých čtvrtích, tedy nyní za staré označovaných, se hodně usidlovali cizinci.

Ano, prohnaly se námi dějiny, a s nimi různí národové. Přinesly svou kulturu, své zvyky, svou estetiku, i kuchyň, i jazyk (jeden profesor na fakultě měl teorii, že Češky, Moravanky a Slovenky jsou proto tak hezké a chytré, že jsou směsicí různých národů a ras). Mohu se mýlit, ale připadá mi, že s tím neustálým míšením národů a kultur, a dějin, samozřejmě – vždyť co je u nás doma stabilní, že? – jsme se naučili i toleranci k tomu, co se nespisovně, ale výstižně nazývá bordel. (A nesměšovat, prosím, jak varovala jedna stařičká profesorka francouzštiny - promiňte tu neučesanost, je to citát: "Bordel je systém, hanbinec instituce, prostitutka je profese, kurva je konfese.“)

Takže jsem si v rekonvalescenci nasadila pomyslné brýle cizince, jenž je v Praze poprvé, a vyšla na procházku. Připadá mi, poslední dobou čím dál víc, intenzivněji a častěji, a zejména v postranních ulicích, jako by vystupovaly děje minulé a mísily se s dneškem. Vnímám jejich atmosféru. Jako bych zahlédala muže balící si věci do dřevěného vojenského kufru, chystající se do první světové války, a jako bych viděla a cítila nadšení a stavební ruch dvacátých let, budování nových čtvrtí…

Dost tomu napomáhají nápady módních tvůrců. Zvednuté kulaté špičky a špalíčkové podpatky dámských botek předloňské sezony, i šaty té sezony, vlastně připomínají obouvání a oblékání služtiček začátku minulého století, a ať se na mne nikdo nezlobí, téhož estetického rodu jsou i kabelky Vuitton. Těžko pak nemít v parném letním nedělním odpoledni, na liduprázdném maloměstském náměstí, kde jen otevřená okna a pospávající kočka dávají tušit, že tam někdo žije, pocit, že máme rok 1910, život v neměnnosti, a nikdo netuší, co za čtyři roky přijde. A co přijde po nich.

Překrývá se to s doznívající, leč stále trvající estetikou cvočků, krumplování, kožených bund rozličně obíjených, hranatých, špičatých, útočných divně černých a ostře barevných graffiti, spíš jen obřích tagů než výtvarných děl – agresivita, z níž mrazí. Bezmyšlenkovitá, bez obsahu, prostě jen útok. A k tomu vědomí filmů černých, katastrofických, sci-fi, thrillerů, v nichž hrdinou je vrah…

Jako by spolu zápasila touha po klidu a odhodlání dát někomu pěstí.

Z hospody zaslechnu: "Já držím dentální hygienu, ty vole, koupil jsem si elektrickej zubní kartáček, ty vole, a taky mentální hygienu, ty vole, páč mi řekli, že to může bejt vod nervů, vole." Ve výčepu dva na stojáka popíjejí pivo, řeší dentální hygienu, třetí stojí u pípy a dělá, že ho to zajímá.

Poslední dobou jako by se vracela atmosféra sladkých šedesátých let – živé, vlídné každodenno, srozuměné i s tím, že prší a že pořád ještě máme pracovní soboty a krátký víkend.

Jenže tenkrát si nikdo nedovolil pustit do světa knížku, která by nebyla pečlivě zredigovaná, novinový článek, jenž by neprošel korektornou. To, prosím, nebyla bolševická cenzura, ta spočívala v něčem jiném a dělal ji někdo jiný, to byl dobrý mrav zděděný z první republiky. Oni ti novináři a mládež nevědí, že neumějí česky, a jenom na mobily bych to nesváděla. Je to koneckonců celosvětový vývoj, či spíš výmyk. Spěch, sebeprosazení, souboj, o slovo nejde, o podstatu nejde, jen o to zdání, výkaznictví, o pocit úspěchu a o to, abychom se zdáli. Anebo o neurózu, že to nezvládneme v konkurenčním prostředí.

Opravdu to věčné esemeskování a mobilování – a slovo mobilování je tu na místě, vždyť se člověk stává obsluhou svého aparátu - je něco víc než pouhé ujišťování sebe sama i okolí, že jsme tak žádáni, a tedy tak kvalitní, že nám pořád někdo volá, píše, a že my máme neustále komu volat a psát?

Bylo mi vstoupit do trafiky, a dostala jsem ránu mezi oči. Noviny hlásily palcovými titulky na první straně, že budeme mít nová pravidla ve hře na češtinu. Hlavou mi prolétla Babylonská věž, připočetla jsem zmatky kolem nového Občanského zákoníku, Fukušimu a ufo a kruhy v obilí a obecný chaos, připadlo mi, že se nám ta civilizace definitivně propadá. Koupila jsem si deník, večer přečetla. Informace jsou kusé, zdá se, že je možné všechno, kdeco bude mít povoleny dublety. Příručka vyjde. Jistěže si ji pořídím.

Pak jsem se zklidnila. Vlastně o nic nejde. Bude to tak, jak mluvíme, jak se dorozumíváme. Ošklivé zůstane ošklivým a nepovoleným; běžné, nikoho neurážející, už nebude chybou, lidé nebudou zúskostněni tím, zda se vyjádřili správně. Manželé Novotných nebo manželé Novotní – obé je v pořádku. Jde, zdá se, o přesnost. Velmi se jazykovědcům nelíbí, a to s nimi souhlasím, krátké tvary třetí osoby množného čísla: Oni ví. Pořád bude správně Oni vědí.

Všechno se vyvíjí, přítomnost i budoucnost musí počítat se sebou navzájem: současnost s minulostí i budoucností, současnost musí do značné míry respektovat minulost a být mostem do budoucna. Ale bez vývoje, málo platné, není života. Je to jako s tou trávou: stokrát můžeme něco zabetonovat, ona stejně prorazí a za čas tam bude louka.



Diskuse


P. Moravčík
14:49
14.10.2013

Š. Šafránek
14:37
14.10.2013

M. Suková
15:39
14.10.2013

Š. Šafránek
18:12
14.10.2013

M. Hubáček
12:38
14.10.2013

J. David
15:56
14.10.2013

M. Hubáček
16:21
14.10.2013

B. Hudzieczek
16:21
14.10.2013

M. Hubáček
16:52
14.10.2013

E. Heusinger
10:09
14.10.2013

M. Suková
10:29
14.10.2013

J. Kovaříček
12:30
14.10.2013

M. Suková
15:46
14.10.2013

V. Vaclavik
16:52
14.10.2013

M. Suková
17:04
14.10.2013

M. Suková
17:21
14.10.2013

V. Vaclavik
20:39
14.10.2013

M. Suková
21:03
14.10.2013

počet příspěvků: 18, poslední 14.10.2013 09:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.