Jako dítě jsem mívala srpen ráda, byly přece prázdniny a nemuseli jsme do školy. I když – v srpnu jsem si každý rok začínala uvědomovat, že se mi už stýská po spolužácích, a přestože nemuset ráno vstávat bylo prostě úchvatné, přece jen jsem někde v koutku mysli brala školu tichounce na milost a dokonce jsem se i těšila, až zase začne.

Pak přišel Srpen, na který se nezapomíná. To už jsem byla skoro dospělá nejen papírově, a náramně mě potěšilo, jak umí být česká společnost odolná proti násilí a jak jí záleží na svobodě. Jen o srpnu jsem začala mít vážné pochyby. A když mě letos v srpnu potkalo stejné neštěstí jako před dvěma lety (odchlípila se mi sítnice), definitivně jsem se rozhodla, že srpen je měsíc, který mi nepřeje. Naštěstí mi přáli lékaři, kteří mě rychle vzali na operaci a tvrdili, že oko bude zase v pořádku. Snažím se jim věřit, ale když člověk mého typu může číst leda s lupou, je to skličující. Utěšuju se, že dobrý Pán Bůh mě neopustí, že mají lékaři nejspíš pravdu a všechno se v relativně dobré obrátí, ale pro jistotu hledám i jiná záchranná stébla: jako že člověk nemusí zrovna všechno do detailů vidět, že se spousta zajímavých věcí dá taky slyšet – a uši mi zatím slouží.

Taky si něco, co jsem viděla před tou pohromou, pamatuju: například ten billboard, co nechali rozvěsit sociální demokraté, aby lidem připomněli, že budou bránit prosazení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Pamatuju taky Dikobraz z padesátých let, a jsem si téměř jista, že jsem tu chtivou klerikální ruku někdy zamlada už viděla. Taková ohavnost! Copak nedokážou svoji předvolební kampaň dělat s větším vkusem? Asi nedokážou... Projednávání v Senátu dopadlo dle očekávání: návrh byl zamítnut; no, uvidíme, co na to Poslanecká sněmovna. Trochu jsem se podívala i na to, co v Senátu kdo říkal, ale nenapíšu nic nového: To se najednou vyrojilo znalců! A skoro všichni v zásadě proti majetkovému vyrovnání nejsou, jen by si představovali, že má zákon vypadat jinak. A proč to vědí teď a nevěděli dřív? Copak tady sociální demokraté za těch dvacet let nevládli? Jistěže vládli – a pročpak v té době nepřipravili a neprosadili tenhle zákon v podobě, jakou by podle jejich představy měl mít? Nejspíš ze stejného důvodu, proč to neudělaly ani pravicové vlády. Nikomu se do toho ošidného problému nechtělo. Církve nejsou v převážně ateistické české společnosti zrovna oblíbené a starosti starostů, kterým blokační paragraf už dvacet let brání nakládat s někdejším církevním majetkem, pálí nejspíš leda tak ty starosty a snad ještě zastupitelstva obcí, ale ne politické strany jako takové.

O tom, že je správné vrátit, co bylo ukradeno, zřejmě vážně uvažovaly jen první polistopadové parlamenty, pak se tahle zásada stala kartou v politické hře. Není to veselé konstatování, ale všimla jsem si i jinde, že snaha o spravedlnost jaksi vládne spíš ze začátku po velké společenské změně, a pak se rozbouřené vody zklidní a začne jít v první řadě o peníze a další příležitost ke zvolení.

LN, 17.8.2012