23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


FEJETON: Soukromé a veřejné

4.3.2013

Cestovala jsem včera přes půl Prahy hlídat svého vnoučka a v tramvaji jsem mudrovala o tom, že by se hodilo napsat něco o soukromém a veřejném prostoru, sama nevím, jak mi taková věc přišla do hlavy. A protože můj vnouček Sam je nejen krásný, ale i neobyčejně inteligentní (to vaši vnoučkové taky, já vím, ale dopřejte mi tu neškodnou babičkovskou radost), předvedl mi, co takové věci znamenají v praxi.

Dobrotivě jsem mu ukazovala mobil, který právě pípal. Samíkovi se to líbilo a začal mačkat různá tlačítka. Ať si mačká, myslela jsem si, škodu nenatropí. Nu, nenatropil, ale po minutě jeho hraní telefon zapípal. Vysvětlila jsem mu, že to přišla esemeska, a otevřela jsem ji. Málem jsem omdlela úžasem; stálo tam: "Dobrý den. Váš telefon se právě připojil na internet, proto jsme Vám zapnuli datový balíček, se kterým surfujete..."

A rázem jsem se díky nevinnému dítěti dostala z babičkovského soukromí do nejveřejnější datové sítě. Sama bych to neuměla, ale ani nechtěla. Mám to pro sebe zařízené tak, že internet mám v počítači, ale když nejsem u počítače, nechci si číst maily a surfovat už vůbec ne. Když nejsem u počítače, zabývám se něčím jiným a nechci se rozptylovat. Umím sice vařit a zároveň sledovat, co nám zas nadělilo televizní zpravodajství, ale povídat si s někým, číst maily a ještě k tomu surfovat, na to nemám zřejmě dostatečnou mozkovou kapacitu. Trošku je problém, že internet neumím z telefonu vypnout a zkoušet Samíkův um podruhé si netroufám – kdoví, co by ještě dokázal.

Večer jsem šla na prezentaci Hnědé knihy (undergroundu) do hospody Na Slamníku – a zase ten střet veřejného a soukromého, ale tentokrát bez překvapivých následků – aspoň doufám. Bylo to moc příjemné, Bobeš hrál staré písničky a byla tam spousta kamarádů, které jinak moc nepotkám, a mluvilo se tam převážně o minulosti. Na rozdíl od komunistických papalášů v padesátých letech si neříkám, že budoucnost je jasná (totiž zářivá), kdežto s minulostí jsou pořád jen problémy. Minulost si pamatuju a kromě toho o ní překládám různé knihy, takže se mi jeví sice přehledná, ale vůbec ne jednoduchá.

A hlavně mám ráda knížky a jejich tvůrce (některé ne, přiznávám), a tak jsem velmi uvítala, že tam obšírně mluvil jeden ze dvou nejlepších redaktorů, které jsem kdy poznala – Martin Machovec. Vysvětloval (veřejně), jak dávali knihu dohromady, a já jsem (soukromě) vzpomínala, jak jsme ji dávali před těmi desítkami let dohromady my. Chtěla jsem se pochlubit, že moje přispění do veškerého samizdatu se snadno pozná, protože jsem po mamince zdědila starou olivettku s netypickým řádkováním, ale pak jsem usoudila, že to je příliš chlubivé a soukromé, a že to na veřejnost moc nepatří. Snad do nějakých pamětnických rozhovorů...

Vzpomínky a setkání s milými lidmi, které často nevídám, mi prozářily večer, jela jsem domů a lebedila jsem si: potkala jsem tolik skvělých lidí, že si to snad ani nezasloužím, a měla jsem příležitost s nimi dělat věci, za které se nemusím stydět.

LN, 1.3.2013