Přišla jsem v úterý domů, pustila televizi, která přenášela jednání sněmovny, a vybafl na mne Jiří Paroubek. Snůška demagogie, lží, polopravd, osočování a osobní ukřivděnosti, která se valila z obrazovky, nebyla sice o moc mohutnější, než bývá jindy, ale stejně byla nepříjemná. Copak se tohle může? říkala jsem si znechuceně. Nevím, jestli ještě v trestním zákoníku existuje paragraf o narušování mravní výchovy mládeže, předpokládám, že ano. Neměl by tam být taky paragraf o narušování mravní integrity společnosti? Pak přišel na řadu poslanec Huml. Ano, určitě by takový paragraf měl existovat, říkala jsem si – ale přitom dobře vím, že volení zastupitelé nesmějí být pronásledováni za názor, který vyjádří před zastupitelským sborem. "Zatímco ty," zavrtěl ocáskem Davídek a olízl se, "můžeš klidně jít sedět za to, co napíšeš do novin." "Nemůžu," odsekla jsem z výšin lidského vědění, které zajisté nesmírně převyšuje to, co může vědět malý kocourek. "Nemůžu, protože to noviny neotisknou." Sama jsem ale cítila, že ho nepřesvědčím: nemusí mi přece připomínat, že poslanci a senátoři mohou být za cokoli řádně trestáni jen tehdy, dovolí-li to jejich zastupitelský sbor.

Ostatně – je vůbec trestné sobectví, bezohlednost, lhaní, demagogie a překrucování i vše ostatní, co si lze občas ("Občas?" loupl po mně okem Davídek.) poslechnout nebo přečíst z diskusí ve sněmovně? Nejspíš není. Potrestatelné to ovšem je, nemusíme přece ty lidi už znovu volit. I když – pokud je nezvolíme, přestože neupadli do nemilosti u své strany, jistě jim jejich kolegové najdou nějaké teplé místečko v té či oné radě. Anebo si je vezmou k sobě do úřadu, až nějaký dostanou.

Diskusi k církevním restitucím jsem si přečetla na webu. Pocit marnosti sílil. To se najednou vyrojilo historických a právních expertů – a přitom jde jen o to, že ti nejzavilejší odpůrci prostě pokládají církve za zbytečné parazitní instituce. To ale nechtějí vyslovit: co kdyby se dotkli nějakého svého potenciálního voliče? Musejí tedy argumentovat jinak a do omrzení omílají nesmysly a polopravdy a zaštiťují se přitom výroky autorit, které vytrhnou ze souvislostí nebo zjednoduší. "A proč to vůbec čteš?" šťouchla mě studeným čumáčkem do ruky naše Chaluha. "Proč radši nepřekládáš nebo si nejdeš číst něco hezkého?" Jak to, proč? Jsem přece občan, chci vědět, co se ve společnosti děje, člověk nežije na světě sám. Má dbát o veřejné dění. Kočka si mě chvilku prohlížela, pak odešla, stočila se na křesle, zívla a demonstrativně usnula.

A ještě k tomu mi přišel mail s odkazem na zprávu, že na arménsko á zerbájdžánských hranicích zahynulo při výpadech několik desítek lidí. "V Jižní Osetii stačilo k zahájení druhé války v roce 2008 mnohem méně," zněl komentář v mailu. To je pravda, v tak citlivých oblastech se potyčky snadno zvrhnou do ničivé války, která přinese jen neštěstí, zkázu a smrt. Dospěla jsem (nikoli poprvé) k názoru, že lidská společnost je nepoučitelná, že to, co víme, nám není nic platné.

LN, 8.6.2012