Jsem nadšený stoupenec myšlenky sdíleného vlastnictví, novočesky se tomu řekne sharing a tomu sdílení se novočesky říká shárování. Je to skvělá idea. Jen považte, kolika fyzickými předměty jsme obklopeni a přitom je potřebujeme tak zřídka. Už před lety jsem viděl v Holandsku Bílá kola. To byl jistě jeden z prvních příkladů takového shárování. Jdete po ulici, potřebujete se někam dostat rychleji než pěšky a autobus vás nebaví nebo tím směrem nejede a hle, bílé kolo, nasednete a jedete a v cíli z něho slezete a odložíte a ono tam bude čekat, až zase někdo jiný na něj sedne a pojede. No řekněte, není to skvělé?

To je tedy ten první pocit z té míchanice, mohl bych ho charakterizovat jako nadšení.

Ten druhý je slitina. Je v ní zastoupena skepse a možná i trochu studu, dokonce možná i hodně studu. Když o tom uvažuju, tak je to asi tak půl na půl. Když se totiž kolem sebe rozhlédnu po moři fyzických objektů a měl bych ukázat prstem a měl bych říci „tento chci shárovat“, ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, žádný takový předmět nenalézám.

Mám kolo ve smyslu jízdní kolo. Jezdím na něm poměrně často, protože takto kolmo venčím psy. Nedovedu vyčíslit, jaké mrňavé promile mého času padne na jízdu na kole. Přesto se mi příčí myšlenka, že bych svého authora někde odložil a spoléhal na to, že poblíž najdu zase jiné kolo a na něm se vrátím domů. Pokud jde o automobil, to už vůbec nepřichází v úvahu. Mám své subaru neboli svého subáče, sám jsem si odřel dveře přezkou od taštičky na peněženku, pravý blatník má bouli, asi jsem někde subáče opřel o strom (tvrdí moje žena) nebo do mě nějaké hovado nacouvalo (tvrdím já), vzadu v něm vozím pejsky, v tapecírkunku jsou zapíchané jejich kratinké bílé chloupky, krátce, mám subáče personifikovaného, a že bych ho měl nechat u chodníku a odejít od něho a ani se nerozloučit?

Naštěstí mě k tomu nikdo nenutí (zatím). Vše se odehrává v dimenzi úvah a já se těch úvah účastním a nejsem v nich nestranný. O to silnější je ta složka studu. Připadám si, jak kdybych byl porodní bába a pomáhal na svět myšlence a zároveň bych tu myšlenku cpal do baby boxu nebo ještě hůř, do popelnice.

Utěšuju se, že možná chyba není ve mně, ale v myšlence samé. Když budu zcela upřímný, z bezvýhradného nadšení Bílými koly v Holandsku jsem se pak vyléčil rovněž v onom Nizozemí. Jdu takhle parkem, byla tam maličká rokle či úžlabina, a na dně se kupila halda naházených kol barvy bílé. Ze stop se dalo vyčíst, co se tam přihodilo – mládež se bavila házením kol z vršku. Pak byla všechna kola dole, nechtělo se jim tahat je zpátky a tak šli pryč, možná na pivo.

Ale to shárování nezavrhuju. Doufám, že se dostane na solidní obchodní bázi. Pokud jde o mě, taky sháruju. Dnes jsem půjčil sousedovi nabíječku autobaterie. Ale musí mi ji vrátit, je MOJE!

LN, 13.3.2017