Při jedné návštěvě našeho holandského přítele Jana Bakkera a jeho manželky Janny v Lomnici se ptám Jana po obědě: „Nemáš ještě hlad?“ Jan mi odpovídá: „V Africe je hlad. Já hlad nemám.“ Podebatovali jsme potom chvíli o politice, shodli jsme se na tom, že jsme rádi, že žijeme v demokratických a svobodných zemích, kde naprostá většina lidí na rozdíl od některých rozvojových zemí netrpí hladem.

Na tuhle debatu jsem si vzpomněl, když jsem před časem seděl v čekárně odborného lékaře v Jilemnici a musel jsem vyslechnout dlouhý monolog jednoho čekajícího pacienta. Mluvil velmi hlasitě, kritizoval drsnými slovy polistopadový vývoj, nenašel v naší zemi nic pozitivního, svou řeč prošpikovával hrubými vulgaritami, vzpomínal vděčně na Husákovu dobu, chlubil se tím, že si s každým umí vše vyřídit, občas někomu dá „přes držku“. Nikdo na jeho slova nereagoval, s hulvátem se nedá diskutovat. Vzpomněl jsem si v té čekárně i na báseň „Křik“ Ludvíka Aškenázyho, ve které se básník snaží porozumět pláči novorozeného človíčka, který podle autora svým pláčem klade následující otázky: „Jsem tu dobře? Narodil jsem se u dobrých lidí? Ve slušném století a ve slušné zemi? Nevedu náhodou válku? Je tady zrušeno otroctví? Mám správnou barvu kůže? Vhodný původ? Smím dýchat? Tak děkuju.“

I když mnozí z nás, dokonce snad většina, se narodili v době, kdy naše země ještě nebyla „slušná“, myslím si, že přes všechny výhrady můžeme konstatovat, že naše země už je „slušná“ a že jsme měli štěstí a mohli jsme dostat po narození na uvedené otázky celkem dobré odpovědi a můžeme také říci: „Tak děkuju.“

Přál bych tomu pánovi z jilemnické čekárny i všem, kteří nejsou spokojeni se zemí, kde žijí, aby si mohli vyzkoušet aspoň na pár týdnů na vlastní kůži, jak se žije v Africe, v Indii, v Severní Koreji, na Kubě, anebo aby měli možnost na nějakou dobu se vrátit v čase zpět o 30-40 let a osvěžit si paměť.