Vyprávěla mi včera N. příšernou příhodu o otráveném toulavém kotěti – pachatel(ka) se snažil(a), takže otrávil(a) i okolní ptáky. Radši se o tom ale nebudu rozepisovat, jsem ještě celou záležitostí hodně otřesená. Tak radši o lidech a něčem pozitivním.

Osud mi – ovšemže prostřednictvím přičinění různých lidí, tak to bývá vždycky – nadělil překlad Slovníku disidentů. Jsou to dva obří tlustospisy, ještě k tomu vytištěné na křídovém papíře, takže každou z těch knih sotva uzvednu jednou rukou. Občas si rouhačsky postěžuju, že jsou ti disidenti všichni trošku stejní – každý se někde narodil, pak chodil někam do školy a tak dál a dál. Překladatelské dobrodružství to tedy zrovna není, spíš je to skoro přepisování. Ale to je vlastně dobře, u samizdatu taky člověk seděl nad psacím strojem a ťukal písmenko po písmenku; je to v jistém ohledu dokonalý návrat do minulosti. Jen ty kopíráky zmizely do nenávratna.

Prvním dílem slovníku, který popisuje osudy disidentů ze zemí střední a východní Evropy, už jsem se proťukala, teď přišli na řadu disidenti z republik bývalého Sovětského svazu. Chce to samozřejmě velkou míru vytrvalosti a tentokrát bohužel bez útěchy, že si to někdo s potěšením přečte. Slovníky samozřejmě nejsou určeny k tomu, aby si je někdo četl, ve slovnících se hledá. V tomhle se sice číst dá, obsahuje stovky příběhů, ale po chvíli je přece jen poněkud monotónní.

Na druhé straně mi přináší nesmírné potěšení trávit čas s lidmi, z nichž část už není na tomto světě, v době, která se těžko může vrátit: svět se změnil, v mnohém k lepšímu. Opravdu bych nechtěla, aby tu znovu vládla normalizace, komunismus nebo vůbec autoritativní režim potlačující svobodu, a přesto je příjemné si vybavovat některé příhody, situace nebo rozhovory. Svět se ovšem v mnohém změnil taky k horšímu. Lze se v něm obtížněji vyznat. Disidenti to měli z dnešního pohledu vlastně jednoduché: chtěli svobodu, což je, jak jistě každý uzná, oprávněný požadavek, který by měl sdílet každý (aspoň doma pod duchnou). Jenže ono to se svobodou, kterou nepochybně máme, není tak jednoduché, člověk se musí rozhodovat (třeba v supermarketu nebo u voleb). A tohle rozhodování společnost rozděluje zase na skupiny „my“ a „oni“.

Valnou měrou k tomu přispívá usilovná politická propaganda a – bohužel – sociální sítě. Veřejný prostor prostupují polopravdy a vyslovené lhaní… A na rozdíl od minulosti přestali být i někteří lidé, které mám ráda, schopni se smířit se skutečností, že si někdo jiný myslí něco jiného než oni a jejich bublina. Zanikl pocit, že jsme na sebe odkázaní, že svět je jen jeden, každý z nás je jiný a má na to svaté právo.

Slyšela jsem nedávno v jednom sporu o politiku otázku: „Jak si může inteligentní člověk, jako jsi ty, něco takového myslet?“ Odpověď osloveného byla geniální: „A mohl bys mi, prosím tě, povědět, jak se dá na takovouhle otázku odpovědět?“

LN, 2.2.2018