26.5.2019 | Svátek má Filip


FEJETON: Sladká pomsta

8.4.2019

Kdysi náš profesor na střední škole rád říkával: „Laik se diví, odborník žasne…“ Nejsem odborník, ale nad internetem jsem se jak divil, tak i žasl. Úžasná věcička, rozum zůstává stát! Někdy jsem internetu využíval i k účelům, pro které byl asi navržený a určený; vyhledával jsem odborné informace, porovnával je, ověřoval, a zase se někdy divil a žasl. Ještě raději jsem vyhledával informace, které jsem vůbec nepotřeboval. Přečetl jsem si noviny, vyhledal různé kuriozity a třeba našel texty dávno zapomenutých písní. Ale nejraději jsem hrál na internetu šachy. To jsem se teprve divil a žasl, a snad proto jsem tam „chodil“ hrát.

Představte si, že si můžete zahrát s někým na druhém konci světa, v takzvaném reálném čase. Když uděláte tah, soupeř ho okamžitě vidí a odpoví svým tahem, který vy také okamžitě vidíte, a když hrajete pětiminutovky, stejný čas může spravedlivě vypršet jednomu z vás, ať už hrajete kdekoli. A přece u vás je třeba pátek večer a u něj už sobota, a dělí vás oceán. Kdo by nežasl!

Od té doby, co se angličtina stala téměř mezinárodním jazykem, s některými soupeři můžete navázat i zajímavou konverzaci. Někdy se to spraví i lámanou němčinou. V každém případě se často z různých koutů světa dozvíte, co nestálo v novinách. Často také poznáte, kdo musí být velice opatrný a obezřetný, a to mluví samo za sebe. Kdysi jsem právě kvůli tomu ze své rodné země odešel; řekl bych, že jsem na to obzvlášť citlivý.

Dosud, když narazím na hráče-krajánky, mám zvláštní radost. Pravda, někteří Češi jsou velice vážní hráči, zarputilí a trudnomyslní, a nechtějí se vybavovat. Chtějí jen hrát a vyhrávat. Někdy si říkám, jestli nemají zácpu. Ale také jsem navázal hezké přátelství s chlapcem z Jičína. Měli jsme podnětnou konverzaci o správné velikosti starostenské nohy. Paní z Plzně je nejen dobrá hráčka, ale i velice příjemná společnice, a probrali jsme různé životní trampoty. Slovo dalo slovo s hráčem z malého městečka u Brna a ukázalo se, že bydlel přes ulici od mé švagrové a hned vedle mého přítele a bývalého horolezeckého partnera. Tak jsem zase žasl a divil se.

Jen jedno mi kalilo mou asi trochu naivní radost. Z let poflakování po různých šachových kavárnách jsem byl zvyklý na všelijaké podivíny. Nejenže jsem je snadno toleroval, ale měl jsem je dokonce svým způsobem rád a tíhl jsem k nim. Až na internetu jsem narazil na opravdové sprosťáky. Uskřinutce, kteří by si v normálním životě snad netroufli ani pípnout, ale v anonymitě a beztrestnosti internetu ztratili veškeré zábrany a běsnili, vylévajíce na své soupeře vztek na nepovedený život a prohranou partii. Nebylo jich mnoho, ale dokázali zkazit radost dokonale. Dali mi názorně pocítit, jak hořký je jejich život, a teď jsem i já odcházel od počítače zahořklý. Nevěděl jsem, co s tím. Zůstával po nich smrad.

Obvykle jsem tiše odcházel. Až jednou, když jsem docela hezky vyhrál a soupeř mi začal nadávat, že jsem podvodník, rozumu mdlého, sexuálně nedostatečný a nežádoucí sexuální orientace, ztělesňující různé vyměšovací a rozmnožovací orgány, mužské i ženské, to vše výrazy poněkud těžšího kalibru, než by se tu hodilo uvést, dostal jsem nápad. Snad zprvu nevinný. Co kdybych to zkusil obrátit v žert?

„Maminka mi přísně zakázala hrát s pány, co nadávají,“ vyťukal jsem do konverzačního okénka. „Asi budu muset jít.“

Samozřejmě, že jsem mohl a měl vědět, že pánové tohoto ražení citem pro humor neoplývají. Vzal to doslova a chvíli neodpovídal. Ale neodešel. Bůhví, co se mu odehrávalo v hlavě. Po chvíli se na obrazovce objevilo stručné: „Kolik ti je?“

Přiznejme si, že teď už mi přes rameno našeptával takový malý ďáblík pomsty, když jsem odpověděl „Osm.“ A hrdě jsem dodal „Ale už mi brzy bude devět!“

Zase chvíle ticha. Asi to zažíval. „A jak dlouho už hraješ šachy?“

Teď už jsem v tom jel na plnou páru. „Už skoro rok.“ Ale už jsem si nemohl pomoci, musel jsem přidat „Ale scházíme se s holkama a hrajeme skoro každý týden!“

To už zažít nemohl: „Tak ty seš holka?!“

„No, samo.“ A když už jsem ho měl tak pěkně na háčku, nemohl jsem si odpustit: „Tak vy také teprve s šachem začínáte?“

Věděl jsem, že jsem ťal do živého. Ale pomstychtivé furie nebyly k utišení, toužily po krvi. Soupeř neodpovídal, a tak jsem v konverzaci pokračoval já: „Ale nic si z toho nedělejte, třeba se to jednou taky naučíte.“

Nevím, zda tu poslední ránu dostal. Protože jsem nepostřehl přesně kdy, ale během té konverzace tiše odešel a zmizel mi do virtuálního prostoru. A já se zase divil a žasl, jak ta pomsta chutnala dobře.



Diskuse


M. Prokop
9:10
8.4.2019

R. Tichý
7:42
8.4.2019

S. Kalužík
0:40
8.4.2019

S. Kalužík
0:38
8.4.2019

P. Kolar
0:15
8.4.2019

J. Fridrich
7:21
8.4.2019

J. Farda
10:24
8.4.2019

počet příspěvků: 7, poslední 8.4.2019 08:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.