29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Skleněný dům

2.6.2014

Bylo to před lety – diskutovali jsme ve Varšavě s přáteli o přístupu ke svazkům tajné policie a já se chlubila, jak má Česko v tomhle ohledu liberální zákony. "Tobě to nevadí?" zeptala se Agnieszka. "Proč by mi to mělo vadit?" podivila jsem se. "Zkoumání minulosti je přece důležité a přístup do archivů k němu nutně patří."

"Víš," začala vyprávět Agnieszka, "když mě po nastolení stanného práva v roce 1981 zatkli, byla jsem úplně mladá holka, strašně zamilovaná do Jarka." Jarek, její muž, se mírně pousmál. "Sebrali mi tehdy taky deník," pokračovala Agnieszka, "kam jsem si zapisovala různé pocity. Nebylo to nic ostudného, jenom naivní holčičí úvahy. Ale já nechci, aby si v tom někdo četl, je to moje soukromí. Když už mě o to soukromí připravili tenkrát, nemuselo by to teď, když už je svoboda, pokračovat, nemyslíš?"

Dostalo mě to do rozpaků. Nedlouho předtím jsem totiž absolvovala podobnou debatu – jeden badatel mi řekl, že právě poslouchá odposlechy mých telefonických rozhovorů s paní Tigridovou. Nijak mě to nenadchlo – jistě, věděli jsme, že žijeme ve skleněném domě, Magor si dokonce ironicky pochvaloval, že se naplnil sen surrealistů. Taky mi nebylo moc příjemné, že mi někdo leze do dávného soukromí, ale kamarádi historici mě přesvědčili, že člověk přece musí v zájmu vědy něco obětovat. Jakpak by mohli zkoumat minulost, kdyby nemohli do spisů Státní bezpečnosti? Nic moc jsem nenamítala, ale v duchu jsem si trochu trpce říkala: Vy jste mladí a nikdo vám byt ani telefon neodposlouchával, vám se to mluví. Jen jsem kníkla něco o tom, že by se možná soukromí obětí přece jen mělo chránit. "A kdo má určovat, kdo byl pachatel a kdo oběť?" ozval se ten nejbojovnější z historiků. Myslela jsem si své, ale neřekla jsem nic a pak jsem pro jistotu obě ty vzpomínky zastrčila někam dozadu do mysli, abych se tím nemusela zabývat. Hodně jsem na to vzpomínala, když se nedávno vedla nesmyslná a plně zpolitizovaná debata o Ústavu pro studium totalitních režimů a o tom, kdo vlastní klíče od archivu a kdo by je vlastnit měl. Dost mi to vadilo: každý, kdo se nad tím poctivě zamyslel, přece musel vědět, že klíče od všech archivů třímá zákon, zákon stanoví, co kdo smí nebo nesmí vidět. A české zákony jsou v tomto ohledu, jak už jsem napsala, mimořádně liberální. Čímž nechci říci, že by liberální být neměly – já holt svoje dřívější soukromí musím obětovat.

Všichni ovšem zjevně nehodlají zájmu historie obětovat své soukromí a stěžují si. Ústavní soud má na stole návrh na zrušení té části archivního zákona, která přístup do spisů Státní bezpečnosti umožňuje, ačkoliv ještě neuplynula zákonná lhůta, která chrání soukromí v jiných případech.

Ochrana osobních údajů má dneska velkou váhu: jsem velice zvědavá, jak u Ústavního soudu rozhodnou. Netroufám si to odhadnout, jen si tak přemýšlím: Mělo by po těch letech ještě smysl archivy znovu zavřít? Po tom, co si v nich mohl dlouho číst každý, kdo o to měl zájem? Co si mohl cokoli kopírovat? Jsou to ale jen otázky, odpovědět na ně nedokážu.

LN, 30.5.2014