Dostala jsem pozvání, abych po letech znovu přijela na letní konferenci do Sighetu. V budově starého rakouskouherského vězení je tam Memorial – Památník obětí komunismu a odporu proti němu – a Academia Civica, Občanská akademie, tam pořádala každý rok konference na témata, jaká Památníku příslušejí. Zároveň tam vždycky probíhala letní škola pro rumunské a moldavské studenty, protože zakladatelé Památníku zastávají názor, že nemá valný smysl přesvědčovat přesvědčené, ale že je potřeba myšlenky předávat mladší generaci. Byla jsem od roku 2001 na čtyřech takových konferencích a pokaždé se tam mluvilo o zajímavých a poučných věcech, jen jsem už z hlavy nevydolovala, které roky (či přesněji července, ony ty konference a zároveň letní školy bývají vždycky v červenci) to vlastně byly. Pomohla mi až publikace Památníku, kde jsou všechny akce pečlivě zachyceny.

Do Sighetu je ovšem daleká cesta, město leží na hranicích Rumunska s Ukrajinou. Letos mi ta cesta připadala obzvlášť dlouhá – nevezlo nás jako dřív auto Českých center, ale pořadatelé nám obstarali letenky do Bukurešti, pak z Bukurešti do Satu Mare, a nakonec ještě autobus, který nás ze Satu Mare dovezl cestou necestou do Sighetu: trvalo to celý den a celou noc, a pak ještě kousek dne.

První pobyt v Sighetu mi v roce 2001 zpříjemnila dobrá víla v podobě tehdejšího českého velvyslance Jaroslava Plíška, který nelitoval dlouhých hodin za volantem, aby na konferenci přijel, a ještě druhé české účastnici konference, rumunistce Libuši Valtrové, a mně nabídl, že nám ukáže krásy Maramureše, jak se jmenuje kraj, kde Sighet leží. Projížděli jsme tedy jednou odpoledne překrásnou okolní krajinou a obdivovali klenoty vesnické architektury: dřevěné kostelíky, ploty vypletené z lískových prutů a zejména nádherně vyřezávané tradiční dřevěné brány.

Pak už český velvyslanec do Sighetu nejezdil – až letos, kdy naše velvyslanectví navíc k mé velké radosti na sighetskou konferenci přispělo. A ukázalo se, že i Jiří Šitler, který naši zemi v Rumunsku reprezentuje, dovede být dobrou vílou: také nás naložil do auta, které si pronajal v Satu Mare, a také nás vozil po maramurešských vesnicích. Brány, ploty i kostelíky stály na svých místech, z líbezné krajiny vyzařoval klid a neurčitý stesk po neznámé, leč patrně krásné minulosti... nejradši bych se byla zavrtala do některé kupy sena a snila o lepších časech. Byla bych ale udělala chybu: náš výlet totiž korunoval kostelík ve vesnici Detesti, který dávný umělec vyzdobil neuvěřitelnými malbami na biblické náměty. Popocházeli jsme tam se zakloněnými hlavami a žasli nad Leviatanem, ohnivou řekou pro hříšníky a Hospodinem, který vlastníma rukama tahá z Adamova žebra Evu. Bylo to úžasné. Kdybyste tam měli cestu, nenechte si to ujít!

A když mi pak po večeři francouzský historik Pierre Hassner (původem z Rumunska) vyprávěl o dvou výtečných nových knihách a já mu mohla odpovědět, že jsem jednu už přeložila a druhou právě překládám, div jsem nepukla pýchou.

LN, 19.7.2013