29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Šedá zóna

22.2.2016

Zhlédla jsem trojdílnou „generační zpověď“ Vladimíra Merty Šedá zóna, kterou vysílala Česká televize, a přes několik výhrad se mi líbila. Překvapilo mne, jak striktně někteří vystupující odsuzovali lidi ze „šedé zóny“– moje zkušenost byla úplně jiná. Vím sice, že mezi undergroundovými muzikanty a písničkáři ze Šafránu vládla jistá animozita, ale zdaleka ne vždy. Jenže řada velkých „tematických“ dokumentů Charty 77 by bez šedé zóny nemohla vzniknout: podklady k nim a někdy i vlastní text připravovali mnohdy lidé, kteří sami signatáři Charty nebyli a pracovali například v některém ústavu Československé akademie věd. A nešlo jen o dokumenty Charty: většina chartistů měla známé nebo kamarády, kteří například přepisovali nebo distribuovali samizdat nebo pomáhali všelijak jinak, ale z těch či oněch důvodů to nehodlali veřejně přiznat (v případě lidí, u kterých byly ukryty různé archivy, by to také bylo protismyslné).

Pro disidenty nepochybně bylo těžší působit v prostředí, které s nimi nesympatizovalo – mohou to potvrdit lidé, kteří v té době žili na vesnici nebo v malém městečku. V Praze to bylo jednodušší, našlo se hodně takových, kteří sice nebyli ochotni přestoupit onu pomyslnou poslední hranici a deklarovat se jako kritik režimu, ale celá řada lidí s příslušníky disentu sympatizovala a pomáhala jim. Až do Mertova filmu mne vlastně nikdy nenapadlo, že ti lidé mohli své postavení chápat jako nemístné nebo že pociťovali nějaké výčitky svědomí. Já i lidé z mého okolí jsme „šedou zónu“ pokládali spíš za prostředí přátelské, za určitý ochranný val před státní mocí a lhostejnou většinou. I když to možná nebylo spravedlivé, možná ta většina nebyla lhostejná – jenže jak to měl člověk poznat? Navíc si těžko dokážu představit, že bych mohla někoho odsuzovat za to, že se nezachoval stejně jako já, nebo že bych si dokonce mohla připadat jako lepší než on.

A ještě jedna, trochu osobnější záležitost. „V undergroundu se traduje,“ praví ve filmu František Stárek, že jsem přišla za Vladimírem Mertou a navrhla mu, aby podepsal jakousi petici za Plastiky. Nevím, co se traduje v undergroundu, ale samozřejmě by mi bylo milejší, aby se kdekoli tradovalo to, co se skutečně stalo, a ne účelové nepravdy. A co se skutečně stalo? V létě 1976 jsem jela na festival do Pezinku a cestou jsem nabízela spolucestovatelům k přečtení text o věznění undergroundových muzikantů a aktivistů. Ptala jsem se jich také, zda nechtějí podepsat petici na jejich podporu, což nechtěli. A Vladimír Mišík k tomu podotkl, že Plastici hrají špatně, protože jeho známý slyšel, jak ve zkušebně zkoušejí „hodinu jeden lauf“. Soukromě si myslím, že spíš měli ti odmítající strach, že by podpisem ohrozili svou možnost legálně veřejně vystupovat, která už tak visela na vlásku. Vladimír Merta tam ovšem vůbec nebyl, přisuzovat mu to je nesmyslné, ať už „se v undergroundu traduje“ cokoliv.

LN, 19.2.2016