Co jsme mohli dělat? O tom jsme přemítali při procházkách mezi dunami. Žít? Přesně v těchto situacích se lidé zdrcení vlastní nevýznamností rozhodnou pořídit si děti.
(Michel Houellebecq: Možnosti ostrova; v překladu Jovanky Šotolové, Praha 2007)

1.

Tak prý bude stát rozvod tři tisíce. Nebo tedy o tři tisíce víc. Na to moje maminka řekla: "To už se lidi nebudou brát vůbec."

Má kus pravdy, ale proč se vlastně ženíme a vdáváme? Pokusil bych se tady dnes v krátkosti odpovědět, ale bez předsudků, takže nepřátelé pravdy na shledanou.

2.

Začnu tím, že všichni ženící se a vdávající se jedinci žijí ve společnosti, kterou si lze představit i jako zrní komíhající se na sítu, se kterým někdo shora vrtí. Bůh? Jeho pes? Nevím. Ale víte, proč vrtí pes ocasem? zní známá otázka. Protože je chytřejší než ocas, zní známá odpověď. Kdyby byl ocas mazanější, vrtěl by psem.

Víte co? Dosaďme teď za psa (přece jen) člověka a parafrázujme otázku zpopularizovanou románem Larryho Beinharta Americký hrdina zfilmovaným roku 1997 pod titulem Wag the Dog takto: Je člověk (ve své většině) chytřejší než jeho vlastní oc... pohlavní pud?

3.

Na tuto otázku bych odpověděl tak, že jen ženy bývají "chytřejší" než jejich pohlavní pud. A muži snad ne? už vás slyším. Ve své většině ne. Naopak ženy ve své většině podle mého názoru, ale nejen podle něho, mívají pud pod kontrolou – a teď se vraťme k MOTTU tohoto textu. Citovaný jím Michel Houellebecq (nar. 1958) totiž také tvrdí, že si potomky nejčastěji pořizujeme ve chvíli, kdy si uvědomíme vlastní bezvýznamnost.

Je to pravdivé tvrzení? Stoprocentně jistě ne. Do jaké míry je ale pravdivě a jak úzce souvisí s domnělou anebo skutečnou nadvládou žen v tomhle světě a v téhle společnosti? Jak úzce?

Ani to nevím, ale osobně bych navzdory vašemu očekávání vyslovil názor, že se Michel Houellebecq v tomto punktu mýlí! Proč si to myslím, doložím prostřednictvím dalšího návratu, a to k alegorii se sítem alias společností. Jistě mi dáte zapravdu, že schopní a odolní jedinci se činorodě anebo jednoduše setrvačností udržují nahoře na onom sítu. Na hladině. Oproti tomu slabší a méně odolní propadají tím sítem anebo klesají jako kameny mezi zpěněné vlny. Do jejich jam a rybích tlam. Končí v různých nezáviděníhodných postaveních na šachovnici, anebo až na dně. Někteří se přece zastaví a vracejí se vzhůru třeba i díky tzv. druhové solidaritě, ale to se děje spíš v romantických románech a v realitě pak méně, i když uvnitř různých mafií samozřejmě ano. V nemafiózním, běžném životě však to bývá s podobnou solidaritou nahnuté a obvykle neexistuje. Co tě nepálí, nehas, velí koneckonců i tzv. selský rozum a neidealizujme si lid a nebuďme pokrytci.

4.

Ze všech drcených jsou na tom ovšem zdaleka nejhůř ti, kterých se zmocní přílišná úzkost, to mi taky jistě dáte za pravdu, a je-li na nich strach i patrný, běda. Lidé jsou už totiž takoví, tvrdím, že rádi ještě dotrknou. Berany duc, dorážejí zbabělce. Platilo to v pravěku, ale platí to pořád. Platí to džungli Afriky, ale i v džungli neónové, že likvidovány bývají na prvním místě bytosti paralyzované strachem či pocitem viny.

Jistě, slyším i další námitky. Umírají i stateční! připomínáte, a ničeny bývají i bytosti bez onoho strachu. Ano, ale méně často.

5.

Jak je civilizační slupka příšerně tenká, předvádí třeba Neffův román Tma. Na určitém stupni krize spadnou mnohé masky a člověk se člověku stává vlkem. I román Pán much je toho příkladem. Xenofobie, pudy a zavilé nálady, to všechno číhá pod povrchem a to všechno může být uvolněno anebo přímo rozdmýcháno. To je jedna skutečnost a nyní přifařme k této skutečnosti i tezi druhou, se kterou, pravda, už vůbec nemusíte souhlasit: Pro moderní stát platí, že s rostoucí produktivitou by měl či přímo musí počet jeho obyvatel úměrně té produktivitě klesat, tedy nemá-li to se státem škaredě dopadnout.

Tvrdím, že je to pravda, a bohužel právě až v této situaci drcených oliv si mnozí uvědomují onu SKUTEČNOU funkci manželství. Lidi si nepřipustí realitu o sobě, pokud je nezmáčknete, konstatoval ostatně už Truman Capote. Lidi musíte praštit palicí - a pak najednou zjistíte, že jsou pozorní, říká i vrah John Doe ve filmu (a nyní i komiksu) Sedm. Nu, a jaká je ta skutečná funkce manželství?

Tatáž, co už v pravěku, a nesměšujme, prosím, tuto situaci s nespornou existencí lásky. Láska, pane Dante a Goethe, existuje, to víme skoro všichni, a lidé k sobě navíc bývají i eroticky puzeni. Jsou ale snad láska či ono puzení dostatečným důvodem k uzavření manželství? Samozřejmě ne. Ale proč uzavíraly spojenectví kmeny? Aby byly SPOLU silnější, samozřejmě, a z téhož důvodu si i žena instinktivně vybírá toho muže, který ji bude umět ochránit a zabezpečit ji... i děti. Ty, na jejichž vytváření jsou ženy už nastaveny. I proto jsou to takřka výhradně ženy, kdo ROZHODUJE o pořízení si potomka, a NEJSOU to tedy lidé jako takoví, ale JEN ŽENY. To (zdánlivě) „slabší“ půle lidstva tady velí a tak mám tudíž za to, že se Houellebecq neměl ptát: „Pořizují si lidi děti, protože se cítí být ničím?“, ale měl se ptát: „Pořizují si (jen) ŽENY děti, protože by jinak zůstaly zdrceny vlastní bezvýznamností?“

6.

Realitou ovšem asi je i další skutečnost. Četné „páry v krizi“ si pořizují potomky navíc i v nepřiznané hrůze z okolního světa - a pořizují si je dokonce jako rukojmí. Možná aniž to vědí, aniž si to uvědomují, aniž si to většinou přiznají, ale je to tak.

Ne, to samozřejmě ještě neznamená, že bychom pak své ratolesti méně milovali, ale u kolika lidí jsou skutečně taky onou pojistkou proti útoku světa, vědomou či nevědomou, ale pojistkou? U kolika? Ruku na srdce, ale je trapné, když jsou děti (anebo další děti) alibi a štít vytvářený z jejich nevinnosti, a proto tak skvěle fungující, a je hrozné, že tyhle dětské ploty okolo mnohých dospělých existují.

A co na to děti samy? Nu, vždycky nakonec vyrostou, tedy s výjimkou Petra Pana, a rodiče jsou zase sami. Ta ochrana i záminka jsou najednou více či méně pryč a pocit vlastní bezvýznamnosti naopak zpátky. A dál? To je ten důvod, proč se pár často i rozvádí.

Heleďte, radil ale takovým Kurt Vonnegut. Počkejte ještě - s tím rozvodem. Vonnegut to totiž věděl.., že za většinou rozvodů stojí samota páru a možná i absence toho, co bych opět nazval rodinnou mafií, a že je to zase žena, komu - posléze - chybí větší (a ještě větší rodina), a to už nejen rodina sestávající z dětí, ale... Ale třeba až jakási rodina "italského nebo", anebo cikánského, chcete-li. Taková, kde si třeba žena občas popovídá i s manželovým bratrem, s jeho sestrou, s jeho otcem… a pak... Ano, argumenty pro rozvod bývají falešné, opakoval Vonnegut. A jediným skutečným důvodem totiž bývá výtka ženy adresovaná mezi řádky manželovi, která zní: Jsi málo lidí.

7.

A pravý důvod, proč se tedy vzájemně bereme? A pravý důvod rodiny? No, už to bylo řečeno, nicméně a naštěstí to nemusí být jen ono alibi.

Naštěstí to vždy opravdu není jen ona pojistka proti bezvýznamnosti.

Anebo by aspoň neměla být. Důvodem... ať je vždycky spíš pokus rozšířit už existující rodinu v širší společenství. Ano, tak bych to bral.., ale ve všech ostatních případech bych se už ze zásady ani neženil... a ani pak za tři tisíce nerozváděl.