20.4.2024 | Svátek má Marcela


FEJETON: Rozpaky o Veliké noci

15.4.2017

Zajásejte již, zástupy andělů v nebi!
To je ta noc,
která dnes na celém světě vzdaluje věřící v Krista
od nepravostí světa a tmy hříchu,
vrací k milosti, sdružuje ve svaté společenství!
To je ta noc,
v níž Kristus pouta smrti rozlomil
a jako vítěz vystoupil z hrobu!
Ó, vpravdě blahodárná noc...

Ještě zní v uších slavné Exsultet. Ještě jsou oči naplněny světlem stovek svíček, plápolavě ozařujících kostelní lavice, a pak oslněny náhlým vpádem elektrického světla, symbolisujícího Kristovo zmrtvýchvstání. Ještě na jazyku ulpívá příchuť Eucharistie... Z velikonoční neděle se odpočítávají první minuty a já se pomalu ubírám z kostela k domovu.

Rok co rok takto chodím a pokaždé míjím nárožní dům, kde se do časného rána bavívá nad sklenicemi mládež. Bolest mne doslova drásá při pomyšlení, jak ploše a marně tráví tuto zázračnou chvíli, aniž by si vůbec uvědomovali, co pro náš svět znamená.

Ne, nebyl jsem v jejich létech o mnoho méně lehkomyslný, ani jsem se nezabýval o mnoho více otázkami věčnosti. Snad by ani nebylo spravedlivé je mladým pokládat – věčnost, vždyť to je přece život, který na ně čeká. Teď je nám něco přes dvacet, myslí si, a když to klapne, máme před sebou padesát, šedesát let života. Z pohledu dvacátníka celé věky! Až později si člověk začíná opravdu vážně uvědomovat, že tu nebude napořád, že je život vlastně docela krátký, a že si ho nechal z ne zrovna malé části proběhnout mezi prsty úplně naplano.

Rok co rok proto opakovaně toužím vstoupit dovnitř a říci jim, že před malou chvílí zázrak zdrtil smrt, že pozemské žití není jenom bezstarostná zábava, že je i přípravou na to, co přináší neodvratný úděl každého člověka, ale smrtí naštěstí vše nekončí a naše naděje vstala ze záhrobí! Jenže jak, jak jim to sdělit? Nejsem toho formátu, postavit se před lidi, a jako Mojžíš, Jeremjáš či Jonáš se lacino vymlouvám na svou nedostatečnost, místo abych ji po jejich příkladu překonal: Ne, Pane, neumím mluvit...

Nejsou jen dávní proroci. Osobně znám člověka, který mluvit umí, který to dokáže, a živě ho vidím na svém místě. Vstoupí do lokálu, svou výškou a řeholním hábitem upoutá okamžitě pozornost. Využívá okamžiku překvapení, mírně rozpřáhnuv ruce rozhrne dlouhou černou cappu, vrásky výrazného obličeje poskládá úsměvem do vějířků a hlasitě pronese: „Bratři a sestry, přicházím vám oznámit úžasnou novinu...“ Co se stane potom, si už nepředstavuji a soustředěn pouze na tuto první chvíli si říkám, to přece nemůže být těžké: vstoupím dovnitř, mírně rozpřáhnu ruce a hlasitě pronesu...

Osvětlená okna jsou už blízko, šum je slyšet až na ulici a pár schůdků před vchodem vybízí, pojď, máš příležitost, teď, nebo nikdy! Může ti být jedno, co si o tobě pomyslí, žádný z nich tě nezná a stojí to za pokus, byť jen jediný by vděčně přijal slovo. Což neříká prorok: Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou? Zbaběle odvracím pohled, ne, letos ještě ne, snad napřesrok, zkrátka jindy. Kroky minou vchod a duši zaplavuje hanba: jsem já to ale podělaný miles Christi!

Až mne jednou po Velikonocích uvidíte s monoklem pod okem, bude vám jasné, že jsem to dokázal.