Na středeční televizní přenos z parlamentního jednání o návrhu na odvolání vlády jsem se nedívala. Byla jsem si docela jista, že od žádné ze znesvářených stran neuslyším nic, co bych chtěla poslouchat. Zato jsem se v neděli dívala na přenos z demonstrace na Letné: byla jsem skutečně zvědavá, o čem tam bude řeč. Nu, řeč byla, pokud to mohu posoudit, nejvíc o občanské společnosti, což poslouchám ráda.

Musím se ale přiznat, že když se mě někdo z Polska ptá, oč vlastně v těch česko-českých sporech jde, dostávám se do mírných rozpaků. Samozřejmě vím, že zásadní požadavek demonstrantů je stejný jako požadavek opozice, totiž odstoupení premiéra Andreje Babiše, jenže taky vím, že bude neodbytně následovat otázka po politických postojích Babiše a těch, kdo proti němu protestují. A není snadné vysvětlit, že o politické postoje ani tolik nejde, protože postaví-li se do jedné fronty ODS, Piráti a strana Tomia Okamury, moc společného tam nenajdeme. A věru není snadné vysvětlit, že jde „jen“ o to, že premiér je trestně stíhán. Polský prezident by nejspíš trestně stíhaného člověka sestavením ani řízením vlády nepověřil…

Naše společnosti jsou si velmi podobné v tom, že jsou ostře rozdělené – tak ostře, že se stoupenci vlády často nebaví se stoupenci opozice, i když mnohdy jde o dřívější přátele. Jenže v Polsku to rozdělení vede jinudy, je to předěl mezi příznivci konzervativního a liberálního přístupu k politice a ke světu, dá se to celkem snadno pochopit. U nás taky rozdělení společnosti chápeme, jen to zvenku vypadá dost divně: společnost se láme na postoji k jednomu člověku…

Samozřejmě není dobré, stojí-li v čele vlády člověk, který vyvolává tak ostrý odpor, ale nejde mi teď o osobu Andreje Babiše, jde mi o jeho voliče a těch je nemálo. Vyloučit z národa? To je jasný nesmysl, smysl by mělo je přesvědčit, že jejich favorit nežádoucím způsobem rozděluje společnost a že ho nemají volit. A toho skutečně nelze dosáhnout mnohahodinovou parlamentní debatou, ta přece takové rozdělení předvádí na nejvyšší úrovni – když pominu to, že normální člověk tolik hodin v televizi prostě „neukouká“, přestane ho to bavit. Demonstrace má o něco větší naději, projevy jsou určeny lidem, od kterých se nečeká předběžná dokonalá znalost politických poměrů a všemožných podrobností, lidem, jejichž přítomnost a zájem jsou vítány. Taky ale nemám pocit, že by průzkumy veřejného mínění ukazovaly nějaký významnější posun v názorech respondentů.

Možná jsou ale ty rozdělené společnosti prostě neodstranitelným znakem doby, nezdá se mi, že by si v Americe voliči Donalda Trumpa padali do náruče s jeho odpůrci. Asi se budu muset smířit s tím, že se staří známí přestanou zdravit a že než se dám s někým do řeči, měla bych pro jistotu napřed opatrně zjistit, na které straně předělu stojí. Nebo začnou stoupenci obou stran nosit nějaké poznávací znamení, třeba odznak.

LN, 28.6.2019