17.4.2024 | Svátek má Rudolf


FEJETON: Rómské ponaučení

17.10.2009

aneb Panebože, kde je ta krize?

Za pootevřenými vraty výrobního areálu společnosti, kterou v současné době řídím, se ozvalo silné zatroubení. Náhodou jsem zrovna stál blízko nich, a tak jsem prošel ven, na okraj okolo vedoucí silnice. Uviděl jsem poněkud oprýskaný automobil stojící u firemního "polovraku" - tedy již starého, dosud ještě pojízdného auta, ovšem bez platné technické prohlídky.
"Halo, pane, neprodal byste to na náhradní díly?" obrátil se na mne mladý sympatický Róm a ukázal na vedle stojící automobil.
"Proč ne, ale potřebuji doklad o jeho ekologické likvidaci!"
"Bez problému, to my zajistíme. A když už jsme u toho, nemáte nějakou práci? Umíme téměř všechno. A navíc máme IČO!!!"
"A pomohli byste mi se stěhováním firmy?"
"Klidně, kolik dáte?"
"Nemůžu dát víc než 80 korun na hodinu."
"Tak malou částku si vezmeme pouze na ruku, bez dokladu, jinak neděláme."
Vzhledem k tomu, že jsem byl v opravdové nouzi, jsem nakonec souhlasil.
"Tak kdy máme přijet?
Sdělil jsem podrobnosti a podáním ruky jsem dohodu potvrdil.
Objednal jsem sice pouze dva lidi, ale s Janem Horváthem, tak se mladý Róm jmenoval, přijeli ještě dva. "No, alespoň to půjde rychleji," pomyslel jsem si.
"Tohle je můj táta," představil mi Honza staršího sympatického muže. "Dělal řadu let vedoucího odborného výcviku v učilišti. Obor zedník. Ale umí téměř všechno."
"Náš Honza má střední školu, dokonce byl rok na vysoké!" pochválil táta Horváth zase svého syna.
Zadal jsem trojici brigádníků práci a odešel se věnovat dalším úkolům. Když jsem asi za hodinu opět sestoupil ze své kanceláře do přízemní výrobní haly, abych se podíval, jak práce pokračují, byl jsem velmi spokojen. Zboží a další firemní technické prostředky byly fólií upevněny na paletách, uvolněné prostory zameteny, odpady srovnány na jednom místě. Vše tak, jak jsem chtěl.
"Mám z vás radost," oslovil jsem trojčlennou skupinu a odvyprávěl jsem jim třídílný příběh mých pokusů o začlenění Rómů do své společnosti, které zatím vždy skončily krádežemi a ztrátou na majetku i na iluzích.
"To by se vám s námi nikdy nestalo!" odvětil táta Horváth. "My jsme totiž poctiví, pracovití Cikáni."
"Nechtěl bys pro mne na nové místě pracovat?" oslovil jsem pod vlivem všech pozitivních informací Honzu. "Budu muset dát dohromady znovu celý firemní tým. Ty by ses mohl stát i vedoucím výroby, když bys trochu chtěl!"
"No uvidíme, musíme si taky promluvit o penězích." Dodal Honza.
První "stěhovací den" skončil, já jsem brigádníky vyplatil. S drobným problémem, že chtěli zaplatit i 40 minut, kdy nepracovali, protože seděli u stolku nedaleké samoobsluhy na obědě. "To by bylo na benzín," argumentovali. Ve svém výpočtu jsem v rámci dobré vůle reálnou přestávku zkrátil na 30 minut a dojednanou sumu Honzovi vyplatil. Dohodli jsme se, že mu dám mobilním telefonem zprávu, kdy opět budu jejich služby potřebovat.
To jsem učinil, ale ve sjednanou dobu se nikdo nedostavil. Telefon jen stále vyzváněl. A tak jsem do přistaveného náklaďáku nosil věci sám.
Později jsem to z jiného čísla opět zkusil a Honza Horváth se ozval. "Chlapi jen na odpoledne brigádu nechtěli. Já nemám u mobilu kredit, takže jsem sám nemohl zavolat. Chcete ještě s něčím pomoci?" otupil Honza touto otázkou ostří mého spravedlivého hněvu.
"No potřeboval bych pomoc zase zítra, připravit k odvozu další palety a nakládat zboží v krabicích a přepravkách."
"Kde mám být a v kolik?
Přijel tam, kam měl, a v čase, kdy bylo dohodnuto. Když jsme se spolu přemisťovali autem na místo vykládky, znovu jsem otevřel téma práce na klasickou pracovní smlouvu.
"Víte, my děláme na stavbách za 1500 korun denně," uzemnil mne Honza Horváth. "Takže tolik bych chtěl i od vaší firmy."
Ten den pro mne Honza pracoval 5 hodin po 80 korunách na hodinu "čistá ruka".
"Tak byste mi měl dát 480 korun," spočítal si středoškolák a jednoroční vysokoškolák Honza.
"Mně to vychází jen na čtyři stovky,"odvětil jsem pobaveně. Honza vytáhl mobilní telefon, chvíli cvakal klávesami a pak řekl: "Máte pravdu!" Velmi jsem si oddechl. Ještě že měl mobil, jinak bych ho musel bych naučit násobilku …

Podle pravdivého příběhu převyprávěl