Asi by se slušelo, abych hned v úvodu rozptýlil některé mýty, kterých se spousta jedinců pocházejících z četnějších rodin sveřepě drží. V průběhu pečlivého studia rodiny, ve které volně pobíhali tři sourozenci, jsem došel k závěru, že největší rozšiřovatelé mýtu o privilegovanosti benjamínků jsou sourozenci prostřední. Ono je to vlastně jednoduché. První dítě je prostě první, pak se narodí dítě druhé, což je sice hezké, ale nedá se nic dělat, je druhé. A posléze, v případě odvážnějších rodičů, se vynoří dítě třetí. Pustí-li rodiče odvaha, popřípadě nemají-li dostatek příležitostí, protože jim po příbytku neustále pobíhají tři děti, což je asi nejlepší antikoncepce, stane se to třetí dítě benjamínkem a druhé dítě je opět znevýhodněné a nemá titul. Ani prvorozený, ani benjamínek, no to by zkazilo náladu leckomu.

A tak se do světa dostávají mýty o těch prvorozených, jak to mají jednoduché a jak si jich rodiče považují, o benjamíncích, kterým rodiče vše odpustí (protože už jsou znaveni životem a staršími dětmi), a pak samozřejmě o těch „druhých“, které každý přehlíží, protože jsou – prostě druzí. Přiznejme si, že něco na těch mýtech je, ale…. člověk se benjamínkem nenarodí, k tomu se musí pracně propracovat nebo, lépe řečeno, rodiče se k tomu musí pracně propracovat, ale na benjamínkovi zůstává to břemeno odpovědnosti, protože si musí svůj status pracně udržovat. A jednoduché to není. Představte si téměř dvoumetrového chlapa, tátu od, dnes již dospělých, dětí v požehnaném věku 59 let, který se prodírá životem a pyšně se ohání svým titulem benjamínka – a nejen, že se tím titulem ohání, on ho také rád využívá k získávání drobných výhod. Na straně druhé mají benjamínci tuto náročnou činnost značně ulehčenou tím, že jsou jejich starší sourozenci většinou chytřejší a vůbec více do světa, a tím pádem není těžké si udržovat pověst mírně přihlouplého, ale jinak téměř funkčního člověka, kterému je zapotřebí čas od času pomoci, když už ne jinak, tak aspoň radou.

Z mých předchozích, lehce teoretických úvah je zřejmé, že jsem ten téměř dvoumetrový táta od rodiny, který se neúprosným tempem prodírá k požehnanému věku 59 let a který se pyšní svým titulem benjamínka. A opravdu, mám to poměrně snadné – mám dva chytré a vzdělané bratry, a tudíž mi role lehce přitroublého mladšího brášky šla celý život docela od ruky – ani jsem se nemusel přetvařovat. A ty výhody, které jsem celý život sklízel, stály za to. Nejstarší bratr se vždy staral o mé kulturní zázemí a to už nemluvím o tom, že když mně v asi tak 14 letech vyrašil první vous, vrhnul se na mě s břitvou a bravurně mě oholil (až o poznání později jsem pochopil, že ač je náš prvorozený velmi chytrý a nadaný člověk, není zrovna nejzručnější, a že mi vlastně šlo o život). Také vždy zasahoval ve škole, kam byli naši rodiče zváni k vyřešení drobných poklesků, kterých jsem se poměrně často dopouštěl. Naši rodiče ani netušili, kolik velice specializovaných lékařských konferencí absolvovali (z neznámých důvodů jsme tyto konference vždy umístili na Slovensko – asi se nám líbila ta vzdálenost a také to dobře znělo). No, a když už byli tak daleko, nezbývalo, než aby vyrazil bratr. Pány učitele a posléze středoškolské profesory vždy ujistil, že vše samozřejmě rodičům vyřídí a bude trvat na přísném potrestání, vyjádřil své pohoršení nad mým nepřípustným chováním s tím, že on osobně si to se mnou též vypořádá, a hrdě odešel. Nevím, jestli byl tak dokonalý herec nebo jestli páni učitelé zapomněli na jeho velice dobře pracující a hlavně bujnou fantazii, ale procházelo nám to hodně let.

Můj prostřední bratr (ten „druhý“) mě celý život chránil a přesto, že jsem přibližně o hlavu větší než on, nikdy neváhal vstoupit do boje, když se někdo opovážil sáhnout na jeho „malého“ brášku. Dodnes považuje mé pokusy zaplatit v hospodě, kam jsem ho já pozval na oběd, za úplný nesmysl a trvá na placení. Vzpomínám si, že když jsem se prokousal do puberty a můj první mužný vous byl oholen, udělil mi několik velice dobře promyšlených a velice barvitých lekcí o ženách – s tím, že hlavní motto bylo „ženy jsou krásné a kudy na ně“. Nezanechalo to na mě, aspoň doufám, žádné závažnější šrámy.

Jedním slovem, starali a starají se o mě bratři velice vzorně a já jen doufám, že si ve své předurčené roli „malého“ brášky vedu také slušně. Tedy, musím se přiznat, že někdy na svoji roli zapomenu a bratřím se podaří mi lehce pozdvihnout krevní tlak. Ale předem říkám, že jsou v tom nevinně – oni pouze dělají to, co dělali celý život – starají se o mě.

Ta řídká nedorozumění jsou vlastně způsobena za prvé tím, že jsem prostě ten benjamínek, a pak tím, že se mi poštěstilo a mám opravdu chytré a nadané bráchy, kteří mají výtečnou fantazii. Jedním slovem, mají rádi básnickou licenci a jejich podání některých příhod z mého života získala barvitost, kterou původní příhoda sice neměla, ale v jejich podání zní skvěle. Problém se ovšem skrývá v samotné podstatě básnické licence. Básnická licence nám vlastně umožňuje vidět věci tak, jak bychom je vidět chtěli. A je samozřejmé, že budeme li opakovat věci uzpůsobené našemu vkusu a našemu vnímání světa dost často, stanou se dříve nebo později pravdou. Tak se stalo, že podle mých bratří jsem se slušně zeptal táty, takto lékaře, co by rád věděl, když se mi ve věku asi tak 15 let pokusil něco vysvětlit o mezipohlavních vztazích. Uvedl to prý dost nešťastně prohlášením, že bychom si měli tyto vztahy nějak osvětlit. Tu odpověď mi bratři připisují už řadu let, ale mám pocit, že jsem nikdy tak pohotový nebyl. Ale ta zkreslení by mi ve většině případů tolik nevadila, protože se mě bratři, s jistou dávkou námahy, snaží většinou vykreslit kladně, ale občas se stává, že jejich „kladně“ tak zcela neodpovídá mému vidění toho, co je „kladné“. A když se toto smísí s tím, že jsem jenom mladší bráška, dochází k tomu zvyšování tlaku (bohužel mého). Já nesměle pípnu, že se věci přeci jenom měly trošku jinak, bratr se na mě vlídně podívá a shovívavě řekne „ale bráško“. A ta shovívavost mě vytočí do vyšších obrátek a začnu snášet důkazy, že mám pravdu. Je to činnost dost hloupá, protože většinou opravdu o nic nejde, ale jsou okamžiky, kdy mi prostě chybí ten nadhled – však jsem taky jenom benjamínek. A přijde odpověď klasická – ne nadarmo je brácha psycholog - „no když myslíš bráško, vždyť se z toho nestřílí“. Ještěže mám ty svoje bratry tak rád …

A co k tomu všemu dodat? Jo, být benjamínkem není tak jednoduché, to se musí umět.