Například takové pojištění: přeci každý rodič, který má svoji ratolest doopravdy rád, by svou upřímnou lásku a zodpovědnost měl nějak dokázat. Není vhodnějšího způsobu, než uzavření úrazového pojištění. Učitelka to samozřejmě musí dětem správně podat, od toho je nakonec pedagogem. Takový školák pak přijde domů a dožaduje se uzavření pojistky, pochopitelně u té skvělé pojišťovny, která pro něj vyrobila barevný letáček. Dítě se totiž díky učitelčině osvětě domnívá, že se jedná o jakousi prevenci úrazu. Konkrétně můj synek na zmačkání letáku a kletbu zareagoval osočením, že si přeji jeho zranění a smrt. Pokud bych měl holčičku, pravděpodobně by se po takové zradě srdceryvně rozplakala, zamkla se s panenkami do pokojíčku a ve stáří by mě strčila do eldéenky. My jsme si to naštěstí po chlapsku vyříkali a stačil můj slib, že když si zlomí nohu, koupím mu v hračkářství všechno, co si vybere.

Anebo taková předplacená svačina, kterou za pouhých šedesát korun doručí kurýr o velké přestávce až na lavici vašeho dítka, není to skvělá věc? V krabičce s plastovým čičmundou je o hodně atraktivnější než ráno při odchodu narychlo margarínem namazaný chleba a dvě mandarinky. Tak to vidí i hodná paní učitelka.

Samostatnou kapitolou jsou fotografie školáků. Pokud se domníváte, že se jako za našich časů jednou ročně dostaví do školy fotograf, děti podle velikosti seřadí do tří řad v tělocvičně, zadní řada přitom stojí na lavičce, a tím je to všechno odbyto, tak to jste sakra na omylu. Osidla marketingových triků pronikla i do této počestné profese. Několikrát během školního roku dítě přinese úhlednou obálku se svými již hotovými fotografiemi různých formátů, ve formě samolepek i pohlednic, před Vánocemi s nápisem Šťastné Vánoce a něžnou vločkou v rohu snímku, ideální dárek pro babičky, u toho je přiložen ceník. Nepamatuji si, že bychom někdy odolali ty dvě až tři stovky vysolit, protože představa, že již hotové fotografie našeho dítěte někdo hází do koše, je nám proti srsti. Nemluvě o tom, že pan fotograf s tím přeci už měl práci, no, tak co, sice máme dětských fotek plný počítač, ale tohle je přeci jenom od profesionála...

Letáky s dětskými knihami se nám do ruky dostanou často až poté, co si náš chlapec už sám něco objednal. Budiž, jsme rádi, že čte, i když je nám jasné, že kdyby měl přečíst všechny knížky, které má v knihovně, nedělal by nic jiného.

Když jsem na třídních schůzkách paní učitelku poprosil, že si nepřeji, aby moje dítě nosilo domů z vyučování propagační materiály, tvářila se velmi chápavě a omluvila se, že je to, teď prosím šeptem, řízeno shora, z ředitelny a že ona s tím opravdu nemůže nic udělat. Vím, učitelé to nemají lehké a ředitelka z toho možná pro školu vytříská pár kaček, tak vlastně o co jde. Nakonec i my necháváme děti koukat o víkendu ráno na pohádky, abychom se vyspali, a protože to tak dělá většina rodičů, odehrává se touto dobou na obrazovce v dlouhých přestávkách mezi animovanými seriály ta pravá reklamní masáž.

Včera ale kalich mé trpělivosti přetekl. Synek vytáhl z kapsy zelenou průkazku se svým jménem, která ho opravňuje k nákupu zlevněných menu v McDonaldu. Celé třídě je rozdala hodná paní učitelka. Kdo neví, jak obtížné je bojovat s dětskou náchylností k tomuto fastfoodu, nepochopí, o čem mluvím. Rozhodně nepatřím k těm, kteří v mládí vytloukali mcdonaldovské výlohy, ani si nemyslím, že by jejich krmě byla nějak zásadně nezdravější než tradiční česká kuchyně, to by snad ani nebylo možné, a uznávám, že před deseti lety byla síť McDonald´s jediná, která disponovala dětskými koutky, ale jak se říká, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Všechny děti, které znám, spatří-li velké žluté M na červeném pozadí, začnou vřeštět: „Mami, tati, půjdeme do mekáče!“ Jak říkám, nad jídelním lístkem McDonaldu se nijak nepohoršuji, ale na druhou stranu nechápu, co na hranolkách, kuřecích nugetách a amarounových karbanátcích ty děti vidí. Ano, k dětskému menu dostanou nějakou tu hračičku, ale to není to hlavní lákadlo. Kdo z rodičů dítě někdy do McDonaldu nevezme, je bezcitná zrůda. A kdo vezme, zaplatí. A to hodně – šest kuřecích nugetek, rovná se šest soust, vyjde na šedesát pět korun. Dětské menu, což znamená navíc hranolky, malá krabička džusu a autíčko, se blíží ke stovce. Ano, teď jsem se prozradil, jde tu o prachy. Jsem ochoten občas dětem koupit lecjakou nezdravou věc, ale musí být levná. Čím nezdravější, tím levnější. To je férová přímá úměra, kterou uznávám. A pokud to nevíte, na hranolky vzniká závislost, takže budete solit koruny, časem možná i eura, dokud parchant nedospěje.

A tak jsem včera, protože si to synek zasloužil a navíc měl tu průkazku, zašel opět s těžkým srdcem do McDonaldu. A vězte, to krásné velké žluté M, to globálně proslulé logo, už není na červeném pozadí, ale na zeleném, ekologickém! Mohla mě trknout už ta zelená kartička od paní učitelky. Nejdříve jsem se zalekl, že firmu ovládli islámští radikalisté, kteří tuto barevnou kombinaci vyznávají. Ale ne (i když, kdo ví), je to jenom nová celosvětová strategie firmy. Opět se potvrdila slova našeho pana prezidenta, že zelená totalita vystřídala rudou. Naštěstí naše planeta nadále zůstává modrá.

Šest kuřecích nuget dostal synek díky průkazce místo za pětašedesát jen za směšných pětačtyřicet korun i s pitíčkem, takže možná můj proslov k paní učitelce, který jsem si nachystal na čtvrteční třídní schůzky, bude o něco shovívavější. A možná jí neřeknu vůbec nic, před klasifikací by to nebylo taktické.