Doba předvánoční nám kromě záplavy více či méně dojímavých reklam přesvědčujících nás o tom, co by všechno nemělo chybět pod stromečkem a co všechno nutně potřebujeme koupit, abychom si o svátcích zkazili žaludek, přináší také připomenutí, proč to všechno vlastně děláme, tedy připomenutí radostné události narození Ježíše. Děje se to mj. i vystavováním tzv. betlémů či jesliček, které zobrazují tuto událost všemožnými formami a způsoby. Vidíme tedy betlémy papírové, dřevěné, sádrové, keramické a další a další. Ve Vatikánu mají letos dokonce betlém uplácaný z písku.

Když jsem míjel jeden obchod, v jehož výloze jsem spatřil asi pět betlémů různých tvarů, velikostí a cen, uvědomil jsem si rozpor mezi přáním veselých vánoc a jednoznačně pochmurnou atmosférou zobrazovaného děje.

Všimněme si hlavních postav.

Marii chápu. Porod není nic příjemného. Ona je prostě jen ráda, že už to má za sebou.

Taťka, tedy svatý Josef, místo aby se bezuzdně radoval z narození syna, se pokaždé tváří nikoli jako na křtinách ale jako na pohřbu. Při takové události bych očekával v jeho tváři přinejmenším výraz radosti. Už vůbec bych mu nevyčítal, kdyby jevil mírné známky opilosti.

A tři králové? Dokážu pochopit, že když se takovou dobu táhli za hvězdou a ještě obtěžkáni dary, mohou být poněkud unaveni, ale že by se museli tvářit jako truchlící pozůstalí? To snad ne.

Jedině snad volek a oslík, případně ovečka plní zodpovědně svůj úkol a snaží se spoře oděného Ježíška zahřát.

Připouštím, že tuto v podstatě truchlivou scénku dokázali betlémáři, jako byl Josef Lada nebo další čeští i moravští mnohdy anonymní umělci, obohatit množstvím venkovanů, kteří údajně přinášejí Ježíškovi dary. Něco by na tom mohlo být, ale mě napadá jiné vysvětlení. Copak by se čerstvě narozený drobeček schopný konzumovat pouze mateřské mléko mohl zakousnout do vánočky či do zlatova vypečeného husího stehna?

Není tomu tak. Ti lidé se scházejí na jednu velkou společnou veselici, kterou bychom dnes dozajista nazvali mejdanem. Však taky narození tak významné osobnosti si to zaslouží.

Čtenářům Neviditelného psa přeji opravdu veselé vánoce.