20.7.2019 | Svátek má Ilja


FEJETON: Příhoda s melounem

17.6.2019

Hodlala jsem původně psát o demonstracích, ale pak jsem si řekla, že demonstrace neutečou, budou se konat dál, a že minulost je taky důležitá. Je to totiž třicet let, co se v Budapešti konal koncert exilových českých písničkářů. Psal se červen 1989, železná opona začínala pukat. Nejen v Maďarsku, ale i u nás: na usilovné prosby svých zahraničních přátel jsem požádala o cestovní pas a k svému úžasu jsem si ten vzácný dokument mohla bez jakýchkoli problémů za pár týdnů vyzvednout.

I vypravila jsem se vlakem do Budapešti a – zas bez jakýchkoli problémů – tam přijela. Když jsem dorazila na místo, bylo sice už po koncertě, ale má radost nebyla o nic menší. Jednak jsem byla v zahraničí, a v něco takového jsem už po letech normalizace moc nedoufala, ale hlavně jsem se po víc než dvaceti letech setkala se svou sestrou (která ten koncert organizovala) a s řadou kamarádů, kteří v předchozích letech rovněž emigrovali a já byla přesvědčená, že už je v životě neuvidím.

Byla jsem v jiném světě, povídání nebralo konce. Ráno se nás několik vydalo do města a mí společníci byli taky v jiném světě, na druhé straně železné opony. Na koncert přijely také desítky Čechů a Slováků a Jirka Devátý mi svěřil několik náplní barvy do xeroxu, abych je vzala do Prahy pro jeho bratra Standu. Brouzdali jsme po budapešťském nábřeží lemovaném sochami, hádali, kterému z významných Maďarů která socha patří, a bavili se o tom, kdo do Budapešti pojede na chystanou velkou demonstraci spojenou s „novým pohřbem“ Imreho Nagye… Bylo jasné, že nadchází nová doba, že se nebortí jen železná opona, ale celý komunistický svět. Že by to ovšem platilo i pro Československo, jsem naprosto odmítala. „U nás se nic nehne,“ poučovala jsem ostatní.

Když mě šli doprovodit na nádraží, zeptal se mě Milan Kubes, co přivezu dětem. Rozhlédla jsem se po okolních stáncích: „Meloun!“ V tu roční dobu byl meloun v Československu zcela nevídaný, něco jako zázrak. Koupili jsme menší meloun a já ho ve vlaku uložila v tašce s barvami do xeroxu a s další taškou na poličku nad sedadlo. Vlak se s mírným cuknutím rozjel, meloun začal padat a pán, který seděl proti mně, vyskočil a chytil ho. Bylo to jako scéna z filmové grotesky. Uložila jsem tašku radši pod sedadlo a dobře jsem udělala. Na hranicích se vrátila známá realita Československa – přišla pasová kontrola. Podala jsem policajtovi pas s vědomím, že nesmím vstát. „Kde máte věci?“ zeptal se. Ukázala jsem nahoru. Kupodivu bez námitek vzal z horní poličky tašku s mými věcmi, nakoukl do ní, vrátil ji zpátky a dotázal se: „Byla jste na koncertě?“ „Ne,“ odpověděla jsem popravdě. Policista odešel. Jak jsem se pak dozvěděla, jiní čeští a slovenští návštěvníci koncertu měli větší smůlu: u koho našli exilové knihy a časopisy (skoro u všech), toho vytáhli z vlaku a otravovali vleklými výslechy. Já jsem barvy dovezla a v Praze v pořádku doručila.

LN, 14.6.2019



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


počet příspěvků: 21, poslední 17.6.2019 07:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.