Jak se teď ledaskde přetřásají opsané diplomky hned dvou nových ministrů neministrů, svěřil se mi někdo, koho si vážím, že by taky nerad viděl, kdyby se někdo začal hrabat v jeho diplomce. Taky plagiát? To ne, to měl strach, že by se na to přišlo, a taky ho to vlastně ani nenapadlo. „Ale práce nestojí za moc, bylo to jen tak tak na prolezení.“ Ten člověk v době, kdy psal diplomní práci (někdy před dvaceti či kolika lety), už nějakou dobu úspěšně pracoval v oboru, který studoval, měl moc práce, a tak to „nějak slátal“. V oboru úspěšně pracuje dodnes, kdyby dělal svou práci špatně, dávno by se na to přišlo. A jeho školitel mu tenkrát řekl, že diplomka jistě není světoborná, ale do normy se vejde.

Po pravdě řečeno bych nejspíš vinu přičítala škole, která opsanou práci uznala za pravou. Já vím, že tenkrát nebyly počítačové programy, které dovedou plagiát odhalit, jenže bych soudila, že lidé, kteří diplomovou práci posuzují, mají znát co možná všechno, co bylo o tématu napsáno, a mělo by je trknout, že takové pasáže už někdy četli. Oni se přece zaručují za diplom, který škola uděluje. Samozřejmě tím naprosto nechci vyvinit toho, kdo něco opíše, místo aby si to vymyslel, ale musím přiznat, že jsem ve škole opisování za moc velký prohřešek nepokládala. Sama jsem to nedělala, ale viděla jsem to při všelijakých diktátech a písemkách nejednou – vy ostatně určitě taky.

Spíš mi nejde do hlavy, proč někdo, kdo má takový podvod (diplomka je přece jen něco jiného než diktát, člověk ji píše sám a doma, téma si vybral, nějaký ten rok k tomu studoval) na svědomí, nemá strach, že se na to přijde. Přece by snad mělo být každému jasné, že když se uchází o vysokou funkci, budou novináři – a nejen novináři – podrobně zkoumat jeho minulost, a pokud najdou něco nemístného, upozorní na to. Jediná odpověď, kterou dokážu vymyslet na otázku, jež je nasnadě – tak proč tam lezou? – je, že minulost pana premiéra taky není zrovna neposkvrněná, a přesto ho lidé zvolili, takže jim asi nevadí. Z toho by vyplývalo, že není minulost jako minulost a že když dva dělají totéž, není to totéž.

Několikrát mě v těch krátkých dvou týdnech napadlo (a docela pobavilo), kolik lidí asi s mírným či větším zmatkem uvažuje o vlastní diplomce či jiných věcech, které by na ně mohl někdo „vytáhnout“. A jak by reagovali, kdyby to někdo udělal. To by zas bylo řečí o nepřátelských kampaních, o zaujatosti médií a kdekoho! A přitom je to prosté: když má člověk něco „na triku“, není rozumné, aby se sápal do veřejného prostoru: čím výš se dostane, tím přísnější měřítka na něj bude veřejnost (přesněji řečeno její různé hlasy) uplatňovat.

Vcelku ale myslím, že to dopadlo docela dobře. Podvod je podvod, i když nemusí jít zrovna o trestný čin, a podvádět se nesmí. Věru nevím, kdo by si přál, aby o záležitostech celé společnosti rozhodovali podvodníci.

LN, 20.7.2018