Letos se Štědrého dne nějak nemohu dočkat. Podzim byl hodně náročný, pořád jsem musela (musela?) někam jezdit, skoro všude mi byla zima, a zima mi byla i dva tři dny po návratu, měla jsem hrůzu z toho, že na to či ono zapomenu nebo to nestihnu, prostě shon na shon a stres na stres. A tak sním o tom, jak v sobotu ráno dám vařit brambory, a pak si sednu k jejich loupání ak přípravě bramborového salátu – a v neděli ráno se probudím, obrátím se na druhý bok a ještě si zdřímnu... A bude se mi zdát, že mě čeká něco, na co nemusím spěchat...

Ve skutečnosti ale bývá předvánoční shon dost děsný každý rok. Jenže je to shon jaksi příjemnější – věčně nějaké vánoční večírky (těm jsem se letos spíš vyhýbala v hrůze, že nestihnu něco „důležitějšího“), kde člověk do pozdních nočních až ranních hodin žvatlá s milými lidmi o nedůležitých věcech, které mu ale v tu chvíli připadají nesmírně závažné, balení dárků a usilovné vzpomínání, zda jsem na někoho nezapomněla.

Dalo by se z toho v kázání udělat hezké podobenství, jak po shonu přijde ztišení, zklidnění, a jak se člověk může soustředit na to, co je opravdu důležité: pro věřící Narození Páně, pro bezvěrce setkání s blízkými ve slavnostní chvíli klidu a radosti. Myslím, že jsem už nějaké kázání na takové téma nejednou slyšela. A je to tak v pořádku, vždyť sakrální chvíle rytmizují náš profánní život, máme rádi to, co se periodicky opakuje, jsou to naše milníky, kterými měříme svůj vezdejší čas.

A stejně žehrám: nemohly by ty podzimní sezony být trochu méně hektické? Davídek, který mi zřejmě už čte myšlení, pravil: „A kdo ti je asi tak plánuje, paní Chytrá?“ Zavrčela jsem na něj psím vrčením – opravdu jsem nechtěla, aby si sedl, mávl bílou tlapkou a začal mi vysvětlovat, že si mám napřed rozmyslet, co je důležité a co lze vypustit, že se musím naučit říkat „ne“, a všechna podobná moudra, která mu koukají ze zelených očí. Jako bych to nevěděla i bez něj! Po psím zavrčení se na mě podíval ukřivděně, ale zvládla jsem to. „Davídku,“ povídám mu, „to je přece téma na novoroční předsevzetí, o týden ses spletl.“ Spustil ze mě oči a začal si nezúčastněně olizovat levou zadní nohu. „Jako bych nic neřek...“ sice neříkal, ale určitě si to myslel.

Nechci opakovat stokrát omleté řeči o rozzářených dětských očkách, ale nazdobený stromeček a štědrovečerní náladu mám ráda, i když vím, co se stává – člověk si až u stromečku vzpomene, že vlastně chtěl ještě tomu a tomu něco úplně konkrétního dát, jen na to zapomněl. Nebo, co mi dneska připadá ještě horší, že přece tu věc má dávno schovanou dole ve skříni, ale zapomněl ji včas doručit. Jenže to mi připadá horší dneska, vím, že až si na to v sobotu večer vzpomenu, jen se tomu pousměju a řeknu si: ono se to o pár dní později bude taky hodit, ten člověk nebude mít radost o nic menší a mému zapomenutí se jen zasmějeme. Nadhledu nad všedními starostmi se taky nemůžu dočkat.

LN, 23.12.2016