První detektivka, kterou jsem v životě četla, končí slovy „Inzerujte, nebo zhyňte!“. Vytanulo mi to na mysli, když jsem projížděla kolem houfu billboardů, které to závěrečné zvolání Dorothy Sayersové velenázorně ilustrovaly. Nevyzývaly sice kolemjedoucího, aby „napojil nervy Nutraxem“ jako v té detektivce, ale dosti komicky se na nich střídaly reklamy na kdovíco s předvolebními výkřiky politických stran.

Celkem dobromyslně jsem se vždycky reklam zastávala, je to průmysl, který živí spoustu lidí, nevadila mi nijak zvlášť ani její dotěrnost: je přece na každém, zda tomu vábení podlehne, nebo ne; sama patřím k lidem, kteří jsou vůči reklamě imunní, nakupuju jen to, co sama chci a o čem si myslím, že to potřebuji nebo že mi to udělá radost. Tentokrát jsem ty velké cedule sledovala s mírnou nechutí, radši bych se dívala na stromy a keře, ale to bych musela popojít kus od silnice. A to nešlo, zmeškala bych něco, co jsem chtěla stihnout.

Jasně, blíží se volby, strany na sebe chtějí upozornit a získat voliče, a tak se předhánějí, co jim za ten hlas slíbí. Sliby jsou většinou nepříliš určité, jako třeba že udělají Prahu bohatší anebo že v Praze skoncují s všelijakými nepořádky. Jak to hodlají udělat, na billboardech není, jejich tvůrci přece musejí počítat s tím, že dlouhý text z auta nestihnete přečíst. Potíž je, že mi to připomíná nejběžnější reklamy na mobily a jiné předměty, ze kterých se má člověk dozvědět jen tolik, že nejlíp pořídí u firmy, na jejíž reklamu se právě dívá. A o pár desítek metrů zase u jiné.

Se stranami je to podobně, kdyby to člověk bral vážně, musel by se rozhodnout právě pro tu, na jejíž reklamu se zrovna dívá, a o pár metrů dál… Chovám však tichou naději, že se voliči přece jen budou rozhodovat podle něčeho jiného než podle těch slibů – naslibovat se přece dá modré z nebe. Existují také nějaké zkušenosti, velká část politiků, kteří chtějí být zvoleni, jsou veřejně známé osobnosti s nějakou minulostí, mnozí z nás mají delší paměť než od jednoho billboardu ke druhému, takže si můžeme v hlavě srovnat, jak pravděpodobné může splnění těch slibů být.

Beru volby dosti vážně, pokládám za důležité, kdo bude rozhodovat o podobě a fungování města a země, ve kterých žiju. Za komunismu jsem k nim samozřejmě nechodila, popuzovalo mne, že se té ceremonii vůbec říká volby, když si člověk nemůže vybírat. Zkusila jsem se na ty billboardy dívat očima člověka, který nemá svou oblíbenou stranu a který je ochoten se nechat přesvědčit, aby hodil lístek do urny těm, kteří budou nejpřesvědčivější. Zklamalo mě to: nevybrala jsem si vůbec nic. Nic z toho, co jsem viděla (odhlédnuvši od toho, co o těch stranách a lidech vím), mě nepřesvědčilo, že ti nebo oni jsou jiní či lepší než ti ostatní. Ve společnosti reklam na zboží (těch bylo víc) mi i ti politici, kterých si vážím, připadali jako panáci, od nich nelze čekat pranic rozumného.

LN, 14.9.2018