Letošní Štědrý den se mi nevyvedl. Vím už desítky let – z vlastního dětství, z dětství svých dětí, a teď už i vnoučat –, že je to den silně stresující. Na dětech je to vidět líp, neovládají se tak dobře jako my, dospělí, takže naše rodinné úsloví praví, že na Štědrý den musejí být rodiče tolerantní, poněvadž jinak by každé dítě, které se nemůže dočkat rozsvíceného stromečku a dárků, muselo dostat výprask.

Se mnou to tentokrát bylo horší: advent postupoval a já se cítila hůř a hůř: ne kvůli tomu, že bych se nemohla dočkat stromečku a dárků (cením si na Vánocích jiných věcí, třeba prostě toho, že se rodina sejde), ale nějak se mi zdálo, že to se světem jde špatným směrem, a bolestně se mě to dotýkalo. Jistě, se světem to jde špatným směrem – aspoň podle mínění lidu obecného i vynikajících autorů a myslitelů – odjakživa, ale někdy to na člověka dopadne. Na mne už to padalo od letošního podzimu. A na Štědrý den ten pocit bohužel vrcholil. Cítila jsem se prostě příšerně. Cokoli se mi nepovedlo – třeba pořádně oloupat neposlušnou bramboru do salátu – byla hotová katastrofa. Samozřejmě jsem se před rodinou snažila tvářit, že je všechno v pořádku, přece jim nebudu kazit Vánoce, ale nepřála bych Vám vidět a zažít, co se dělo vevnitř.

Všechno se však přece jenom odehrálo bez incidentů, ale dokonce v celkem dobré náladě, polévka, kapr i salát dopadly skvěle. Prskavky sice prskaly každá jen asi pět vteřin, takže doprskaly dřív, než stačili ostatní přijít z kuchyně, ale přece jen už jsme dospělí, takže se nám stromeček líbil i tak. A když jsme pak pokojně seděli a já si chtěla dát cigaretu, zapalovač ne a ne vykřesat plamínek. Myslela jsem, že se rozpláču: přece jsem tam odpoledne nakapala benzin a kamínek jsem taky vyměnila! Svět se prostě proti mně spikl! Kdo nebo co mě zachrání? Záchrana přišla z nečekané strany: v uchu mi najednou zazněl dobře známý hluboko dunící hlas: "I elektřina přestala svítit, a plyn nechce od sirky chytit…" No ovšem, Bondy a Plastici. Uchechtla jsem se, jako vždycky, když jsem tu písničku slyšela. Známá Bondyho deprese, kterou rozšířil na celou Prahu… "vlci jdou z hor". Se světem je to pochopitelně stejné jako vždycky, chyba je ve mně, jsem prostě unavená a skleslá, a z toho mírně depresivní. Jaké štěstí, že to někdo popsal tak pěkně, že se mám čeho chytit. Deprese ustoupila.

Dlouho do noci jsem si četla detektivku na nové čtečce, kterou jsem našla pod stromečkem, a vůbec mi nevadilo, že ji neumím strčit do krásného obalu, který mi na ni dal někdo jiný. Stačí přece po svátcích zajet do prodejny, kde obal buď vymění, nebo bude prodavač šikovnější než já a strčí ji tam. A já si budu v tramvaji nebo ve vlaku pěkně bez brýlí číst, co budu chtít. Kdybych na čtení špatně viděla, zvětším si písmenka.

Probudila jsem se na Boží hod těsně před osmou a za oknem, co vede na západ, bylo ranní nebe plné nádherných růžových červánků. A takhle, řekla jsem si, to musí být celý příští rok! Což přeju i Vám, moji milí.

LN, 27.12.2013