Překládala jsem před časem napínavou knížku, historický román o tom, co by bylo, kdyby nebylo to, co bylo. Děj se odehrával v Anglii na začátku padesátých let, ale v Anglii, která nevyhrála válku. Válka se stále vedla někde daleko na východě v hloubi Sovětského svazu, Anglie byla něčím jako německým protektorátem a působilo tam odbojové hnutí v čele s Winstonem Churchillem. Jedna věc však byla zcela historická: nejnapínavější honička se odehrává v příšerném smogu.

Ten smog byl pravý, byl to Velký smog, který trval v Londýně od 5. do 9. prosince 1952, vyvolal děsivý chaos a zabil na dvanáct tisíc lidí. Je to od té doby právě pětašedesát let, a stojí za připomenutí, že jsme si z něj my, lidé, vzali poučení. Především o tom, že nebudeme-li bránit znečištění prostředí, špatně to s námi dopadne. Lze samozřejmě namítnout, že to prostředí moc dokonale nechráníme, as tím nechci polemizovat, nejsem odbornice. Snad jen podotknu, že co je špatné, může se zlepšit. Jde mi však o ten impuls, který změnil pohled na proslulé londýnské mlhy. Při přijímání nových zákonů tenkrát Britům (a později i světovému společenství) nešlo o to, aby „poručili větru, dešti“, ale o to, že můžeme a máme v některých ohledech poručit sami sobě. Jinak totiž směřujeme k záhubě.

Ono je to s tím poučením ale těžké. Dejme tomu, že to v oblasti životního prostředí (pomalu) jde; s politikou je to těžší. Přes veškerou snahu se nepodařilo – a nevypadá, že by se v dohledné době mohlo podařit – zabránit válkám, ač je každému normálnímu člověku jasné, že je nesmysl, aby se lidé navzájem zabíjeli. Jenže touha po moci a nenávist jsou zřejmě v lidské povaze zakořeněny příliš hluboko, než aby na ně platily rozumné argumenty.

Na to, aby si lidé uvědomili, že je zabíjí smog, který fakticky vytvořili, musela přijít rozsáhlá katastrofa. Kupodivu nás však ani katastrofy světových válek nepřiměly, abychom našli nějaké účinné řešení. Ne že bychom se o to nepokoušeli, Společnost národů po první světové válce a OSN po válce druhé měly být právě těmi nástroji, které války napříště z dějin vymažou. Jenže dohoda států je, jak vidno, krátká třeba na takového vládce Severní Koreje… A to ani nemluvím o útlaku a nesvobodě, které vládnou ve velké části světa. A už vůbec ne o politických čachrech, šíření nenávisti nebo všemožné reklamě, která po nás chce, abychom nakupovali a nakupovali. O bezduché zábavě, která se na nás valí z kdejakého média a zaslepuje nám oči před věcmi, které nám zcela reálně hrozí.

Samozřejmě chápu, že žádnou dohodou ani dekretem nelze nařídit, aby se po celém světě rozklenula duha míru, nechci si hrát na spasitele ani v jednom fejetonu podat návod, jak z tohoto světa udělat rajské místo. Chtěla jsem jen připomenout, že se (vzácně) stane i zázrak a my, lidé, se aspoň v něčem trochu poučíme. A pětašedesáté výročí Velkého smogu mi přišlo jako docela dobrá příležitost.

LN, 8.12.2017