Pozdní sobotní večer. Pomalu ucucávám ze sklenice long drink, ledové kostky přelité třemi díly becherovky, jedním dílem fernetu a po okraj dolité rybízovým juicem. Na třicet let starém magnetofonu Sony TC 377 se odvíjí pásek a z osmdesátilitrových beden, které jsem kdysi vyrobil podle plánku v Popular Electronics zpívají Ray Charles, Tom Jones a Lou Rawls. Obývací pokoj lemovaný knihovnami. Polovinu z těch knih jsem ještě nečetl. Koupil, prolistoval, pročetl a odložil, až jednou budu mít čas. Čas. Máte také někdy pocit, že už do tohoto století nepatříte?

Píšu na notebooku a ne na přenosném Consulu, který už léta odpočívá na půdě, ale pocit přetrvává. Naposled jsem podobně rozjímal, když Tatra skončila s výrobou osobních automobilů. Nostalgie, vzpomínky. Můj první vůz byl tatraplán. Vyřazený z armády, najeto půl milionu kilometrů, kulhal na tři válce. Díky jemu jsem se naučil auta opravovat a pak se za mořem živil léta jako automechanik. Později jsem s kamarády a Tatrami 11 dojel až na Aljašku a proletářský ráj jsem opustil v poslední vyrobené Tatře 57B. Vyměnil jsem ji za letenku do Ameriky. Dnes jezdí někde v Německu. Stýská se mi po ní.

Ručičky na osvícených voltmetrech magnetofonu kmitají těsně k červeným výsečím. Překvapuje mne a zároveň jsem strašně rád, jak věrně ty třicetileté pásky hrají. To občasné zapraskání, neboť všechny nahrávky jsou z desek, jen potvrzuje, že čas je pojem relativní. To jsem si vypůjčil od Wericha. Kdysi jsem si pamatoval všechny skladby, jak jsem je nahrál za sebou. Dnes sotva poznávám interprety.

Nedlouho poté, co jsem na blešáku koupil tenhle stroj - stejný jsem míval v Praze - přišla dcera Míša s kamarády. Hypnotizovaně koukají na kotouče a voltmetry a dcera se ptá: "Daddy, co to je?".

"Magnetofon," povídám.

"A co to dělá?"

"Neslyšíě? Hraje."

Podívala se na svůj iPod, pak na magnetofon a na kamarády a pohledem "fotr je podivín" je zarazila, právě když se chtěli zeptat, jestli je ten kotoučák na páru a musí se pod ním nejdříve zatopit.

Zpátky do jedenadvacátého století. Bankrotuje Chrysler a daleko k tomu nemá ani General Motors. Před dvaceti lety podobně skončila automobilka AMC, která vznikla spojením značek Studebaker, Hudson, Nash, Rambler, Plymouth a Kaiser jeep. O záchranu se pokusla spojením s Renaultem a v USA vyráběla modely Alliance a Encore, což byly modifikované R9 a R11 a později R21 (na rozdíl od evropských pouze s 2,2 l motory. Měl jsem z té líhně Reanault GTA, což byla devítka s dvoulitrem na patnáctkách kolech. V zatáčkách ostřejší než Golf GTI. AMC nakonec koupil Chrysler, rozvedl se s Reanultem a úspěch založil na prodeji Jeep.

Dnes je Chrysler v podbné situaci a hledá záchranu ve spojení s Fiatem. Obávám se, že to nedopadne. Fiat i Alfa tu skončili pro katastrofální úroveň servisu. Bojím se, že to nebude lepší. Obamovy vládní intervence blížící se znárodnění, státní plánování a odborové spoluvalstnictví průmyslových korporací příliš připomínají Mussoliniho Itálii. Jak dopadla víme. Moc místa pro optimismus nezbývá.

Není to Chrysler, co mne uvedlo do podvečerního nostalgického rozjímání. Pontiac a jeho likvidace. "Demise" je výstižnější anglický termín. Když GM před třemi lety zrušil výrobu Oldsmobile, bylo to rozloučení s dominancí GM světovému automobilovému trhu. Oldsmobile byl vůz penzistů a farmářů, nikdy neinspiroval a firma se neúčastnila automobilových závodů ani nenabízela vzrušující výkonný roadster. Snad jen Olds 442 se vymykal a zasloužil o vstup do galerie "svalnatých" vozů.

Na prahu Velké krize existovalo v USA na tisíc výrobců automobilů. Časem zanikli výrobci, kteří stáli u zrodu americké automobilového průmyslu - Duryea, REO, Winton, Pope, Locomobile, Chadwick, ale také značky, které byly na špičce technického pokroku, které úspěšně závodily a jejichž auta si kupovaly hollywoodské hvězdy - Mercer, Duesenberg, Stutz, Auborn, Cord, Pierce Arrow, Packard, Marmon.

Kdybych někdy vyhrál dva miliony dollarů - jakože nesázím - přibalill bych do garáže jednu Bugatti 55 a Duesenberg J Murphy... a kdyby zrovna byla krize, tak ještě Ferrari 275 SWB... no jo, no. Někdo sní o holkách, já to mám v autech.

Teď je na popravčím špalku Pontiac. Hvězda televizních seriálů a akčních filmů sedmdesátých let. V kultovním filmu "Smokey and the Bandit" se prohání Burt Reynolds Amerikou v Pontiacu TransAm. V seriálu Duke of Hazards je to nezničitelný Pontiac GTO s číslem 22. V Knight Rider je to modifikovaný Firebird. A na závodním okruhu je to Richard Petty - poté co opustil Plymouth - v modrém GTO s číslem 43. V devadesátých letech ustoupila značka do pozadí. Po skončení výroby TransAm a Firebird se snažila oživit slávu GTO modifikovaným importem australského Holdenu, který se v USA nechytil stejně jako Cadillac Catera, což byla luxusní verze Opel Omega. Jenže před dvěma lety přišel Pontiac s několika výbornými a výkonými modely G8 a Solstice. Roadster Solstice s přeplňovaným motorem je výkonnější a hezčí auto než roadstery BMW Z4 a Z8. Přesto Pontiac končí a GM pod kontrolou Obamovy vlády bude nabízet nudná auta s hybridním pohonem, která by bez vládníchj dotací byla neprodejná. Vskutku smutný epitaf na náhrobku Pontiacu, firmy s jménem hrdého indiánského náčelníka.

Počkám dva roky a pak si navzdory všem AlGorům a Bursíkům koupím žlutý Solstice s kompresorem a zaparkuji ho vedle Tatry 603 a Jaguara a budu o nedělních vyjíždkách za sebou zanechávat opovrženíhodnou uhlíkovou stopu.