Intenzivněji než kdy jindy bych si přál vlastnit křišťálovou kouli a s ní i schopnost nahlédnout do budoucnosti, třeba té blízké. Píši totiž tento sloupek jaksi dopředu. Zatímco čtete tyto řádky, jsem na druhé straně zemské koule na jedné malé fotoexpedici. Teď už je jasné, co se všechno událo v pražských ulicích 17. listopadu. V sobotu 14. listopadu jsem to mohl jen odhadovat.

Je to zvláštní den, ten 17. listopad. Komunistický režim se k němu klopotně dopracoval a Zifčákovou provokací na Národní třídě připravil přechod z reálného socialismu do reálného kapitalismu. Napadla mě v té souvislosti jedna paralela. Tehdy v těch podzimních dnech jsem doprovázel svého přítele Jaroslava Veise domů. Povídali jsme si a najednou koukám, jde člověk s kufrem. Pak muž s kufrem, žena s kufříkem a děti s pinglíky. Všichni mířili přes most Legií na Újezd a tam někam vpravo. Ptám se Jaroslava, co to má být.

„To je rozpad socialistické soustavy,“ odpověděl. On totiž bydlel kousek od západoněmecké ambasády a věděl, že se kolem ní houfují uprchlíci. Dnes se to už moc nezdůrazňuje, ale byl to důležitý popud k pádu režimu. On už neměl sílu tu uprchlickou vlnu zastavit. I naši policajti pustili uprchlíky do zahrady ambasády a nakonec Maďaři otevřeli hranici s Rakouskem a to byl začátek konce, padla Berlínská zeď a uprchnout mohl, kdo chtěl.

No a to je ta paralela. Tehdy to byli uprchlíci, dnes taky. Evropa není schopná nic udělat s masivním proudem běženců.

Čímž jsem se odchýlil od původního tématu, od 17. listopadu. Ono to už loni bylo hodně bouřlivé a vrcholilo to ostudou, když lidé na Albertově házeli na Miloše Zemana vajíčka a trefili i německého prezidenta Joachima Gaucka. Byla to hanebnost, protože takový prezident je bytost dvojjediná. Jednak je to úřad, tedy jakési symbolické završení státnosti, a pak je to osoba z masa a krve, jedinec takový a makový. Prezidentský úřad dlužno mít v úctě, podobně jako prezidentskou standartu, kterou falešní kominíci strhli, hodili přes plot a někdo ji ukradl. Vyjádřil jsem nad tím nelibost a napsal mi jeden pán, že můj postoj v té věci je neklamná známka stařecké demence.

Takže sedím a píšu sloupek do foroty a snažím se odhadnout, co se stane za tři dny, když je jen v Praze ohlášeno přes deset akcí převážně protestních. Z toho 17. listopadu se stal státní svátek a ten zřejmě postupně změní charakter a bude z něho cosi jako Den hněvu. Kdo v sobě nalezne plamének rozhořčení, bude ho zvolna a opatrně rozfoukávat a dá dohromady obdobně foukající rozhněvance a schovají si veřejné vystoupení na 17. listopadu. Protože hněv plodí další hněv, celý zbytek listopadu strávíme hádkami o to, který hněv byl oprávněný a který naprosto zavrženíhodný a čí postoj byl rovný a čí křivý. Načež přijde advent a s ním vůně purpury a duch usmíření.

Už aby to bylo a pokud možno aby to vydrželo i do příštího roku.

LN, 23.11.2015